Sylabus
Evropský kontext české literatury 19. století (od Schillera k Rimbaudovi) Seminář je orientován na autory, jejichž tvorba reprezentuje výrazné literární tendence/směry v poezii a próze 19. století. Zároveň jde o autory a díla recipovaná v českém prostředí, která také naši literární tvorbu 19. i 20. století ovlivňovala. Cíl: četbou vybraných textů budeme hledat "klíč" k poetice a zaměření tvorby jednotlivých autorů (interpretační aspekt práce v semináři), ale zaměříme se též na širší okruh literárněhistorických souvislostí, které právě těmto autorům a dílům otvíraly cestu k českému čtenáři (historický aspekt). Blok poezie Výběr z tvorby J.
W. Goetha a F.
Schillera bude příležitostí k reflexi nad pojmy "klasická literatura" a zároveň nad tím, v čem byla díla tohoto typu pro obrozenskou tvorbu důležitá, jaké hodnoty a tvárné postupy vnesla do počátků novočeské poezie. H. Heine zastupuje významný směr tzv. mladého Německa, který v německé literatuře představoval odklon jak od klasických norem, tak především od metafyzicky zaměřené romantiky staršího období.
Obě tendence měly ohlas i v české literatuře již v polovině 50. let a především silně ovlivnily tvorbu generace májovců (J. Neruda, V.
Hálek, R. Mayer). Druhá část bloku poezie je věnována představitelům evropského romantismu (G.
G. Byron, V.
Hugo) a počátkům moderní poezie v tvorbě Ch. Baudelaira, a především v tvorbě tzv. prokletých básníků (P. Verlaine, J. - A.
Rimbaud). Blok prózy Dílo A. E.
Poea sice časově předchází tvorbu prvních "moderních" básníků (Baudelaire, Rimbaud, Mallarmé a další), nicméně má s ní mnohé styčné plochy v imaginaci, která odkazuje k různým podobám tajemna, iracionality a fantazie. Poeovy prózy začaly být do češtiny překládány již od 50. let 19. století.
Ovlivnily však zejména tvorbu J. Arbese a některými svými rysy také prózy J.
Zeyera. G. Flaubert patří mezi spisovatele, kteří už uprostřed 19. století zachytili ve svých románech počátky existenciální krize člověka postupně zbavovaného mravních, citových i společenských jistot a vydanému napospas všednosti a prázdnotě života.
Na poměrně malé ploše Flaubertovy povídkové tvorby lze sledovat krystalizaci některých stěžejních témat a narativních postupů jeho románů. Ruská próza představovala pro zmíněnou existenciální tendenci evropského románu velice výrazný a osobitý impulz. Jak povídky F.
M. Dostojevského, tak i A. P. Čechova umožňují nahlédnout pod povrch žité reality, do skrytých zápasů o integritu osobnosti a smysl života. Dílo Dostojevského mělo u nás velkou odezvu již v 80. letech 19. století (např.
Masaryk), u recepce Čechovovy tvorby nelze přehlédnout vliv jeho dramat na české divadelnictví, který trvá od počátku 20. století, přes významné inscenace v 60. letech až do dneška.
