Anotace
Charakteristika kurzu: Aristoteles uvažuje ve spise O duši o fantazii jako o "tvoření obrazů", které chápe jako vnitřní představy, vnímané "vnitřním zrakem". Zaujímají ambivalentní pozici mezi smyslovým vnímáním (aisthesis) a logickým myšlením (dianoia).
Jejich nejvlastnější oblastí je jevení, zdání (phantasma), nikoliv bytí. Obrazotvornost je také spojována - od Paracelsa, přes Böhmeho až k romantikům - s něčím organickým, živoucím, co zůstává spojené s energií, manifestující se světlem.
Immanuel Kant uvažuje o "produktivní" (spojování představ na rozumovém základě) a "reproduktivní" (představy na základě asociací) obrazotvornosti. V Kritice soudnosti (první část, první kniha, "Analýza krásna") uvažuje o obrazotvornosti ve vztahu k nekonečnu, které je vůbec ("schlechthin") velké ("groß").
Ve srovnání s ním je vše malé. Co je skutečně vznešené, je příroda a to zejména v těch svých projevech, jejichž zření je spojeno s ideou nekonečna. Jan Evangelista Purkyně definuje obrazotvornost ve svém slavném hesle Einbildungskraft v desátém svazku Enzyklopädisches Wörterbuch der medizinischen Wissenschaften (1834) jako "nejpodstatnější orgán duše".
Wilhelm Dilthey přisuzuje obrazotvornosti schopnost "metamorfózy skutečnosti". Přes celou řadu různých přístupů k fenoménu obrazotvornosti a celou řadu pokusů o jeho pojmové uchopení a vymezení, zůstává tento fenomén "antropologickým tajemstvím", jak napsal fenomenologicky zaměřený psychiatr Kurt Schneider.
Jako taková se obrazotvornost manifestuje s různou evidencí ve smyslovém vnímání, představách, snech, halucinacích. Pro "klasickou" psychoanalýzu je obrazotvornost, vytváření imaginativních obrazů, spojené se silně afektivními figurami nevědomí, tedy obrazotvornost mnohem spíše jako dobrodružství světa přání než činnost ducha.
Jako určitý společný prvek je však ve většině definicí zdůrazňováno to, co Edmund Husserl nazývá "obrazovým vědomím" (Bildbewußtsein), které je spojeno s fantazií a fantazujícím vědomím, ale také s reproduktivním vzpomínáním a snem. V semináři půjde především o "obrazotvornost" snu a snění, tedy o esteticko-uměleckou produktivní obrazotvornost snového vědomí.
Gaston Bachelard rozvinul svébytnou koncepci souvztažnosti obrazotvornosti a snění, které jsou v jeho pojetí hybnou silou psychického vývoje. Člověk má možnost volby mezi epistemologickou oblastí a oblastí imaginárního a mezi oběma oblastmi panuje symetrie. Důležitým aspektem je právě důraz na antropologickou a antropologicko-ontologickou podstatu obrazotvornosti a snění, jako základní kategorii duchovní činnosti lidské existence.
Zde mělo průkopnický význam pojednání psychiatra Ludwiga Binswangera Sen a existence (1930), které znamenalo zásadní obrat v nazírání problematiky snu a snění. Originalita Binswangerova pojetí snu spočívá především v tom, že sen chápe - jak naznačuje již samotný název - jako zvláštní způsob lidského bytí, jako jednotu bdící a snící existence v modu vědomí, jejíž osu tvoří vertikální koordináta stoupání a klesání, (snového) létání a padání.
Binswangerova interpretace snění podnítila v roce 1953 Michela Foucaulta k rozsáhlé úvaze, která je jednou z jeho prvních významných prací.