Annotation
Téma semináře má volně navazovat na téma ze zimního semestru s posunem od dějin(nosti) literatur(y) a možností, podmínek (nebo i zájmu) jejich dalšího "psaní" k otázkám posthistorické skepse v době - ať již skutečné nebo domnělé - krize kultury a kulturního pesimismu. Skepsí je zde míněna nedůvěra nebo přímo odmítání projektu moderny, její utopie a jejích >velkých příběhů< (Habermas).
V průběhu uplynulých tří desetiletí se ukázalo, že čím větší odstup od utopismu moderny, tím - zdánlivě paradoxně - konzistentnější pojem dějin a (postmoderní) zájem o historičnost, historický narativismus a vůbec o dějiny jako pluralitní sféru událostí a heteregenních forem reflexe. Posthistorický sktepticismus (a zároveň stoicismus), vycházející z již předválečného a poválečného kulturního pesimismu různé provenience (Ortega y Gasset, C.
Schmitt, R. Guardini, H.
Sedlmayr, M. Heidegger, ale také S.
Freud), má - jak se zdá - ambivalentní charakter: subverzivní jádro projektu technické moderny je odmítáno, ztráta vědomí tradic, principů a míry v moderní průmyslové společnosti kritizována, ale tyto protesty umlkají tváří v tvář fikčnosti medializované skutečnosti a ve skepsi, která dějinám dává téměř fatalistický rozměr do nekonečna uplývajícího historického času. Představa, že žijeme po "skončení" dějin na počátku (nového) chiliastického století a tisíciletí, trauma totalitární ideologické minulosti zesiluje tento rezignativní skepticismus a fatalistický životní pocit.
Co zůstává? Autonomní estetický "sebepožitek v cizím požitku" ("Selbstgenuß im Fremdgenuß", Jauss), estetická zkušenost jako subjektivní forma reflexe konkrétního jedince a jeho přístupu ke světu, v němž žije? Skeptická filozofie jako "poslední, smutný exil veselosti v epoše smutné vědy" (O. Marquard)?