Sylabus
* Tematické okruhy:
Přednáška bude sledovat přibližně tři základní problémové okruhy, dané výchozí otázkou: v čem spočívají afinity a analogie mezi manýrismem/barokem a historickou avantgardou, čím, kterými aspekty byly tyto kulturní a umělecké styly pro tzv. historickou avantgardu "inspirativní"? V této souvislosti bude třeba hned na začátku oba pojmy - manýrismus a baroko - ohraničit a vymezit jejich obsahy, protože se nejedná o identické pojmy. Proto bude pozornost věnována hlavním interpretačním modelům manýrismu a baroka v uměnovědném a literárněvědném bádání. Jak se zdá, má recepce a reflexe manýrismu/baroka také v české avantgardě svůj vývoj, který se v průběhu 20. a 30 let dvacátého století měnil a který dozníval ve válečných 40. letech. Výchozím pojmem je pojem ambivalence, "dvojí mimesis", tedy problém (a možnost) prostupování nejen různých "skutečností", "obrazů světa", znakových systémů, věcí a znaků / znaků a věcí, ale také estetických programů a modelů. 0. Manýrismus a baroko: teorie, interpretační modely, diference; manýrismus jako fenomén krize a příznak nového idealismu a duchovnosti (M. Dvořák), manýrismus jako výraz "strachu před životem" (W. Pinder) a světem, jako výraz vypjaté uměl(eck)osti a zpochybnění všeho vyváženého a proporcionálního (G. R. Hocke); manýrismus a manýrovitá přepjatost v psychiatrii jako jedna z forem "nezdařeného bytí" (L. Binswanger); současná recepce a interpretace manýrismu, jeho vztah k baroku; baroko jako "do nekonečna se řasící záhyb" (Deleuze). 1. "Svět stavby a básně": princip duality a "rozporu" v poetismu; senzibilita jako "definice života" a formy nové senzibility v umění; artificialismus a/jako uměl(leck)ost: povrchhloubka, vizualitataktilita, věcznak,"záhyby","zvrásnění""pulverizace","diafanizace"(světa). 2. "Svět se stává stále menším": reverzibilita času a prostoru / prostoru a času; transverzalita a princip iregulérního; verbální a tělesné kódy; antropomorfizace a anamorfóza; princip simultaneity a multimediality; pararétorika - hermetismus - neomanýristický concettismus; maximalizace smyslových kvalit uměleckého díla;"hmota" světa a transcendence. 3. Svět "iracionálních sil a vášně": Efekt šoku: exuberance - tortura - exaltace - patos - melancholie; Teigovo uměleckohistoické a uměleckoteoretické uvažování ve 40. letech a myšlenka "nové duchovnosti".
Anotace
Přednáška kombinovaná se seminářem. Uznává se i jako základní seminář Metody literární vědy.
Charakteristika kurzu:
"Barok je mně první věk moderní, lépe počátek moderního věku, v němž ještě žijeme [...]." Šaldův výrok z jeho důležité stati "O literárním baroku cizím i domácím" (1935) směřuje velmi přesně k jádru problémů, kterým bude tato přednáška věnována: specifickým afinitám mezi literaturou (a výtvarným uměním), zvláště básnictvím, ale také estetickými koncepcemi historické avantgardy 20. a 30. let 20. století k umění 16. a 17. století tzv. manýrismu a baroka. Myšlenkově závažné teoretické a kulturně-historické reflexe těchto "nepodobných podobností" mezi moderním uměním a kulturou manýrismu/baroka se v literární vědě a uměnovědě začínají objevovat - nikoliv náhodou - záhy po skončení 1. světové války. Průkopnickými studiemi jsou zejména práce historika umění Maxe Dvořáka z let 1920/1921, který pro moderní uměnovědu epochu manýrismu znovuobjevil. Ale také ruští formalisté (mladý Jakobson) nebo Viktor Šklovskij věnovali již ve dvacátých letech pozornost vztahům mezi aktualizací barokních rétorických figur v poezii ruských futuristů. V německé germanistice upozornil badatel Hermann Pongs v prvním svazku své monumentální práce Das Bild in der Dichtung (1927) na analogii mezi poezií expresionismu a baroka zejména ve sféře básnického prožitku. Ve 30. letech to byl jednak surrealismus, jednak tendence, kterou by bylo možné charakterizovat jako,moderní spiritualismus´, která, podobně jako surrealismus, navazovala již zcela vědomě na určitou tradici manýrismu a baroka. Zájem o tuto problematiku byl znovuoživen po 2. sv. válce, kdy na konci 50. let vydává romanista a komparatista Gustav René Hocke dvě dnes už klasické monografie Die Welt als Labyrinth. Manier und Manie in der europäischen Kunst (1957) a Manierismus in der Literatur (1959; obojí v českém překladu 2001). Hocke vytvořil velmi vlivný, třebaže ne neproblematický a v odborných kruzích dosti kritizovaný typologický a v podstatě antropologicky založený interpretační model manýrismu, spočívající na asymetrii protiklaných stylových a rétorických koncepcí: klasisictické ("atticistické") a antiklasicistické (tzv. "asianistické") linii. Ještě podstatnější je však okolnost, že Hocke vede nejednou velmi nápadité a inspirativní paralely mezi uměním manýrismu, moderny a avantgardy první poloviny 20. století.
Platnost výše citovaného Šaldova výroku dokládá skutečnost, že právě od konce 20. století zažívá nová recepce a reflexe manýrismu a baroka svůj "revival", jak o tom svědčí mnohé teoreticky a myšlenkově závažné interpretace (např. Deleuzova práce Le pli. Leibniz et le baroque, 1988), sborníky z odborných konferencí nebo řada reprezentativních výstav (připomeňme na tomto místě jen výstavy Aktuální nekonečno, 2000, nebo Sláva barokní Čechie, 2001).