Tematické okruhy:
I. Od estetizace života z ?životu žitému? (mezi postsymbolismem a expresionismem): Březina, Šrámek, Toman, Deml..
II. Nová konstrukce světa, ?který se směje?: poetismus, konstruktivismus a poetika pásma: Nezval, Seifert, Biebl.
III. Mezi ?automatickým textem? a palimpsestem (surrealismus a moderní reflexe minulosti): Nezval, Seifert, Halas, Zahradníček, Hora, Holan.
IV. Melancholie avantgardy: Blatný, Součková, Orten.
Máme kritérium pro volbu ?základních?, tedy v jistém smyslu ?paradigmatických? a ?kanonických? děl české literatury (nebo jiných národních literatur)? Kanonický text znamená především, že takový text (nebo texty) získal nadhistorickou a tím i závaznou platnost, ale také zvláštní ?uzavřenost? a ?nesrozumitelnost?, která se dovolává textu ?druhého stupně?, komentáře interpreta, který vstupuje mezi kanonizovaný text a čtenáře. Čtení znamená tedy (téměř) vždy také a zároveň interpretování. V semináři půjde o rekonstruktivní čtení literárních textů a jejich (historických, společensko-kulturních, estetických, filozofických, náboženských ad.) kontextů, spoluvytvářejících model světa literárního díla.
Tím bude možné hledat odpověď na výchozí otázku, proč právě to které dílo můžeme považovat za základní dílo české literatury; volba navrhovaných autorů a jejich knih je tedy v jistém smyslu ?rastrem?. Vodítkem mohou být umělecko-estetické programy a koncepty, které jsou v dílech navrhovaných autorů konceptualizovány způsobem, který jim ?zajistil? i do budoucnosti jejich, dá-li se tak říci, paradigmatičnost a možná i (z dnešní perspektivy) ?kanoničnost?.
Ukáže se, že jedním z hlavních rysů této paradigmatičnosti je u literárních textů, které dnes řadíme k ?základním? dílům české literatury přibližně 10. až 40. let 20. století, intence a vědomí různě chápané, pojímané a vyjadřované modernosti.