Syllabus
Estetická zkušenost s lidskou individualitou vedla v renesanci k pokusu ukázat výtvarnými prostředky lidskou bytost jako nezaměnitelného jedince, jenž by byl srozumitelný sám ze sebe. Zároveň šlo o esteticko-umělecké zproblematizování scholastické myšlenky, že individualita je nevyslovitelná.
V průběhu 19. století začalo ovšem portrétní umění ztrácet svoji pozici, jež mu do té doby náležela. Autonomie a jedinečnost osobnosti, "promlouvající" z tváře, způsob jejího uměleckého ztvárnění, specifická interakce mezi individualitou portrétovaného a individualitou diváka, to vše pozbylo, jak se zdá, v epoše civilizační moderny své původní přitažlivosti.
Také perspektiva portrétovaného a jeho pozorovatele ztratila společný základ. Tento vývoj měl v umění 20. století za následek radikální přehodnocení pojmu individua a subjektu, přestože ani některé proudy a směry avantgardních hnutí portrét definitivně neopustily (Nová věcnost, z umělců Picasso, Giorgio de Chirico, Bohumil Kubišta ad.). Čím rychleji se však od začátku 20. století proměňovala a přehodnocovala pozice tradičního portrétního umění, tím intenzivnější bylo umělecko-filozofické uvažování o jedinečnosti lidské bytosti, o otázkách individuality, možnostech vyjádření a ztvárnění skrytého niterného života v esteticko-filozofických a filozoficko-antropologických úvahách, ale také v umělecko-historickém diskurzu.
Přesto, anebo právě proto je nástup rané avantgardy provázen návratem lidské tváře do filozofie umění a do teorie umění: lidské tváře jako manifestace a externalizace jedinečné osobnostní, niterné a duchovní jednoty individua. Podobně také v literatuře: zvláštní pozornosti a zájmu autorů se portrét (umění a umělci vůbec) jako literární téma těšil v romantismu, v epoše "zrození" a sebereprezentace moderní subjektivity ve všech oblastech uměleckého tvoření, a v poromantismu (biedermeier, "žánrový" realismus), přibližně do poloviny 19. století.
Znovuoživení zájmu o portrét jako literární námět přinesla symbolistická moderna přelomu 19. a 20. století (The Picture of Dorian Gray, 1891), a zejména moderna raných desátých let 20. století, především v souvislosti s psychoanalýzou, se zájmem o hraniční stavy, které fascinovaly již umělce romantismu, jako iracionalita, psychické vyšinutí, sebeztráta, introspekce, ať již v novele Georga Heyma Der Dieb (Zloděj, 1911) nebo v románu Jamese Joyce A Portrait of the Artist as a Young Man (1914/1915), přestože u Joyce je "portrét" míněn spíše metaforicky. S nástupem avantgardních hnutí se portrét v literatuře nezadržitelně promění v bílé nic s černým čtvercem.
Jeho místo zaujme - v souvislosti se sílícím vlivem nových (technických) médií, zejména fotografie a filmu - fyziognomie jako výraz nápadného oživení zájmu o "obraz člověka", o lidskou tvář a její studium, jak o tom svědčí celá řada publikací z oblasti kulturní antropologie a filozofie, psychologie, dějin kultury i sociologie. Dalo by se říci, že s postupným mizením portrétu z umělecké literatury se lidská tvář a portrét jako umělecké médium ztvárnění singularity a nezaměnitelné individuality jedince, stanou od počátku 20. stolení velkým tématem umělecko-teoretické, umělecko-psychologické a filozoficko-antropologické reflexe.V semináři půjde právě také o sledování těchto zlomů, interferencí a "ahistorických" přesahů (např. romantismus - surrealismus, expresionismus a psychoanalýza, estetika, dějiny a teorie umění).