Sylabus
Od konce 18. století poutají postavy důstojníků v elegantních uniformách pozornost výtvarných umělců i literátů. Podoby esteticky konstruované mužnosti lze „číst“ mj. jako modely mužské identity v epoše rychle postupující industrializace postfeudální měšťanské společnosti.
V této situaci hrála uniforma jako znak historických, politických, kulturních a společenských poměrů důležitou roli. Uniforma pokrývá a zakrývá – až na obličej – mužské tělo od hlavy k patě, „uniforma muže chránila i exponovala, činila jej neviditelným i viditelným.
Vyznačovala i určovala jeho mužnost, jak dovnitř tak i navenek“ (Ute Frevert). Uniforma disponovala silnými erotickými i estetickými signály, jak o tom svědčí řada textů (zejména) rakouské literatury prvních tří desetiletí 20. století.
Uniforma byla důležitým prostředkem inscenace nejen moci, síly a potence, ale také exkluzivního statutu důstojníka a psychologického fenoménu, který možno specifikovat jako virilní narcismus. S estetickými a symbolickými významy uniformy byly v určitých dobách velmi úzce spojeny rituální i liturgické významy a funkce.
Jejich markantním příkladem je postava vojáka–dandyho, od Baudelaira, Maupassanta až k Ernstu Jüngerovi. Právě pro Baudelaira je příznačn é moderní mýticko-archaické fantasma heroického válečníka ve spojení s fantaziemi násilí: důstojník a jeho uniforma reprezentují Baudelairovi jedinečnou alianci elegance, aristokratičnosti, krásy, ležérnosti a odvahy.
U autorů jako Balzac, Alfred de Vigny, Baudelaire, až k Rudolfu Medkovi, Ernstu Jüngerovi nebo Jeanu Genetovi a Yukio Mishimovi je postava důstojníka/válečníka konstruována jako zřetelná opozice k postavě měšťana a měšťáckému materialismu a utilitarismu. Představy heroismu a estetismus zde tvoří nezřídka bizarní, nicméně právě esteticky-mediálně přitažlivou symbiózu.Pozornost bude zaměřena na různé podoby literární, estetické a performativní inscenace a konstrukce mužskosti prostřednictvím (vojenské) uniformy, tedy na postavu vojáka/důstojníka, a sice z kulturně–historického, ale také kulturně– a literárně–antropologického hlediska.
V Plessnerově antropologii expresivity zaujímá také uniforma zajímavé místo jako výraz patosu „získat formu“, zároveň však jako „maska“ a „pancíř“. Uniforma jako paradigma expresivity, „zdokonalující“ anatomické proporce, je podle Plessnera „hrou forem“, provokující „hru významů“.
V tom patrně spočívá jeden z podstatných momentů její atraktivnosti. Pozornost bude zaměřena také na otázku, jakou roli hrála uniforma – jako důležitý prvek estetického heroismu – v procesu konstituce moderní maskulinní identity, na druhé straně, jaké důsledky měla ztráta uniformy, tedy otázka dekonstrukce tohoto obrazu muže-důstojníka a válečníka.
A v neposlední řadě: vojenská uniforma jako signatura moderního antimodernismu a jako průvodní jev afekt modernistů proti uniformám a patosu heroismu.
Anotace
Viz sylabus.