Syllabus
Hranice je svým způsobem všudypřítomným pojmem, zasahujícím do většiny odvětví našeho života a činnosti. Ve starořecké filozofii zaujímala myšlenka „hranice“ důležité místo: podle Aristotela nemůže žádný tópos (τόπος), žádné prázdné místo, existovat mimo ohraničený svět.
Proto chápe tópos jako plochu a nehybnou nádobu, jejíž plochy-stěny tvoří hranici. Podle Martina Heideggera, který na starořecké filozofické zdůvodnění hranice bezprostředně navazuje, je „hranice“ tím, „odkud a v čem něco začíná“ a prostor, jak Heidegger zdůrazňuje v přednášce Bauen, Wohnen, Denken (1951),je vždy něčím ohraničeným, zapuštěným do hranic.
V přednášce půjde mj. o to, zda je možné považovat pojem hranice za jeden ze základních pojmů moderny vůbec, neboť geopoliticky, hospodářsky, právně, etnicky, biologicky, sociálně atd., koexistuje pojem hranice v úzkém propojení se společensko-funkčními principy moderny samotné. Také lidské tělo a naše „Já“ má své hranice (kůže), které mohou být, samozřejmě s nemalým rizikem, překročeny.
Pro jednu oblast lidské činnosti má hranice – v těsném sepětí s překročením hranice/transgresí a mezi-prostorem – zcela zvláštní význam: pro literaturu, výtvarné umění, estetiku. Právě v této oblasti se souvztažný pohyb mezi zachováváním hranic (limitací) a jejich překračováním (transgresí), ukazuje jako umělecko-esteticky konstitutivní princip.
Tím se do popředí dostávají také hraniční nebo krajní pozice a hodnoty umění a estetična, totiž lokalizace estetickýchfenoménů mimo oblast kanonizovaného krásna, jak se tato tendence projevuje již v literatuře řecké a římské antiky. Tematizace ošklivosti, bizarnosti, úděsu, hnusu, bolesti/traumatu, obscénnosti nikoliv jako důsledek hledání pravdy, která se nemusí nutně shodovat s ideou krásna, ale jako hledání specifického estetického účinku mimo oblast, tedy za hranicemi krásna.
Ukazuje se, že hraniční fenomény získávají a rozvíjejí své epistemologické a estetické možnosti právě tam, kde umělecky nebo filozoficky samotný fenomén překračování hranic „reprezentace“. „dobrého vkusu“, „rozumu“ nebo „logiky“ atd., problematizují. Jako zvláštní třetí, jakkoliv labilní, temporálně dominovaná oblast transitivity, přechodnosti, se jeví hranice a hraniční prostory v poli napětí mezi jejich dodržováním a transcendováním.
Přednáškový cyklus bude zaměřen – s překračováním hranic mezi obory a disciplínami – na různorodé projevy a formy dynamiky a metaforiky hranice, meziprostoru a tranzitivity především v literatuře a výtvarném umění, s příklady od antiky do současnosti. Pozornost bude věnována fenoménům, které obsah pojmů hranice/liminality a transgresivity epistémicky a významově spoluvytváření jako horizont, exces, obscénnost, extáze, trauma, šílenství, nevyslovitelnost a neviditelnost, performance ad.
Annotation
Hranice je svým způsobem všudypřítomným pojmem, zasahujícím do většiny odvětví našeho života a činnosti. Ve starořecké filozofii zaujímala myšlenka „hranice“ důležité místo: podle Aristotela nemůže žádný tópos (τόπος), žádné prázdné místo, existovat mimo ohraničený svět.
Proto chápe tópos jako plochu a nehybnou nádobu, jejíž plochy-stěny tvoří hranici. Podle Martina Heideggera, který na starořecké filozofické zdůvodnění hranice bezprostředně navazuje, je „hranice“ tím, „odkud a v čem něco začíná“ a prostor, jak Heidegger zdůrazňuje v přednášce Bauen, Wohnen, Denken (1951), je vždy něčím ohraničeným, zapuštěným do hranic.
V přednášce půjde mj. o to, zda je možné považovat pojem hranice za jeden ze základních pojmů moderny vůbec, neboť geopoliticky, hospodářsky, právně, etnicky, biologicky, sociálně atd., koexistuje pojem hranice v úzkém propojení se společensko-funkčními principy moderny samotné. Také lidské tělo a naše „Já“ má své hranice (kůže), které mohou být, samozřejmě s nemalým rizikem, překročeny.
Pro jednu oblast lidské činnosti má hranice – v těsném sepětí s překročením hranice/transgresí a mezi-prostorem – zcela zvláštní význam: pro literaturu, výtvarné umění, estetiku. Právě v této oblasti se souvztažný pohyb mezi zachováváním hranic (limitací) a jejich překračováním (transgresí), ukazuje jako umělecko-esteticky konstitutivní princip.
Tím se do popředí dostávají také hraniční nebo krajní pozice a hodnoty umění a estetična, totiž lokalizace estetických fenoménů mimo oblast kanonizovaného krásna, jak se tato tendence projevuje již v literatuře řecké a římské antiky. Tematizace ošklivosti, bizarnosti, úděsu, hnusu, bolesti/traumatu, obscénnosti nikoliv jako důsledek hledání pravdy, která se nemusí nutně shodovat s ideou krásna, ale jako hledání specifického estetického účinku mimo oblast, tedy za hranicemi krásna.
Ukazuje se, že hraniční fenomény získávají a rozvíjejí své epistemologické a estetické možnosti právě tam, kde umělecky nebo filozoficky samotný fenomén překračování hranic „reprezentace“. „dobrého vkusu“, „rozumu“ nebo „logiky“ atd., problematizují. Jako zvláštní třetí, jakkoliv labilní, temporálně dominovaná oblast transitivity, přechodnosti, se jeví hranice a hraniční prostory v poli napětí mezi jejich dodržováním a transcendováním.
Přednáškový cyklus bude zaměřen – s překračováním hranic mezi obory a disciplínami – na různorodé projevy a formy dynamiky a metaforiky hranice, meziprostoru a tranzitivity především v literatuře a výtvarném umění, s příklady od antiky do současnosti. Pozornost bude věnována fenoménům, které obsah pojmů hranice/liminality a transgresivity epistémicky a významově spoluvytváření jako horizont, exces, obscénnost, extáze, trauma, šílenství, nevyslovitelnost a neviditelnost, performance ad.