Sylabus
Seminář - jak plyne z výše řečeného - bude sledovat vybrané aspekty Benjaminovy (literární) estetiky a s nimi těsněji nebo volněji spjatý okruh problémů moderny. 1) Vypravěč. Pojmům vypravěč a vyprávění se sice v Benjaminově díle nedostalo specifického a přesného terminologického vymezení, ale právě díky této pojmové neostrosti a mnohoznačnosti mohou v síti témat a teorémů plnit úlohu jakýchsi uzlů, v nichž se sbíhají a protínají rozličné tematické komplexy Benjaminových úvah o estetických proměnách, jež dozrály na počátku 20. století a otřásly nejen uměleckou tvorbou, ale podstatně ovlivnily veškeré kulturní i politické procesy.
Teoretickým východiskem nám bude známá Benjaminova studie Vyprávěč. Úvahy podnícené dílem Nikolaje Leskova (1936), jež - v návaznosti na Lukácse - reflektuje proměny vyprávění na prahu moderny. Benjamin se problematikou vyprávění zabýval především proto, že se v něm odrážely exemplárním způsobem paradoxy moderny, jež se mu odkryly nejvýrazněji v tvorbě dvou pro něj nejvýznamnějších spisovatelů jeho doby: Marcela Prousta a Franze Kafky.
Vedle okruhu otázek nastolených Benjaminovým konceptem vyprávění (kupř. vyprávění a úpadek zkušenosti, proměny literární temporiky, vyprávění a smrt) představíme - na příkladě esejů věnovaných Proustovi a Kafkovi - Benjamina také jako originálního literárního kritika, přičemž se zaměříme na strategie jeho čtení. 2) Alegorie. V lednu 1928 vyšel Benjaminův Původ německé truchlohry, jenž znamenal východisko znovuoživeného zájmu o alegorii a počátek její rehabilitace. Alegorie, jak ji Benjamin teoreticky rozvinul, zůstává nicméně jedním z nejproblematičtějších pojmů novodobé literární vědy.
Již v Původu německé truchlohry se dotkl výslovně aktuální literárněestetické problematiky, když popisuje paralely a analogie mezi epochou baroka a expresionismem a postihuje (konstruuje) tak referenční souvislost mezi barokem a modernou. Původ tak lze číst jako klíč k jeho pracím, v nichž se problematice estetické moderny a modernosti věnoval již explicitně a v nichž topos alegorie sehrál důležitou roli v jeho archeologii moderny.
Určité klíčové pojmy z fenomenologie alegorična - dílo koncipované jako ruina, libovolnost udělování estetického významu, fragmentarizace, rozkládání a skládání (montáž), emblematické kombinace obrazu a slova atd. - dají se velmi přijatelně uplatnit i v kontextu avantgardy (srov. Peter Bürger v Teorii avantgardy (1974)).
Právě literárněhistorický aspekt alegorie, otázka, jaké místo zaujímá topos alegorie, resp. alegorický impuls v literatuře moderny, příp. avantgardy bude stát v centru pozornosti našeho semináře.
Anotace
Zájem o teoretické dílo německého myslitele, literárního vědce a kritika Waltera Benjamina (1892-1940) je ve společenských vědách v posledních desetiletích až nápadně živý. Tento zájem, jehož hloubka a šíře záběru i délka trvání naznačuje, že se nejedná o přechodnou módní vlnu, kontrastuje nejen s naprostým nezájmem provázejícím Benjaminovo dílo během jeho života, kdy se mu adekvátního přijetí dostalo jen v rámci poměrně omezeného okruhu intelektuálů (T. W. Adorno, G. Scholem, E. Bloch), ale i se situací v českém prostředí. V něm bylo Benjaminovo dílo sice částečně zpřístupněno, a to ve dvou výborech (1979, 1998), na něž navázaly vybrané spisy (dosud tři svazky 2009, 2011, 2016), až na výjimky však nebylo výrazněji reflektováno.
Cílem semináře je představit vybrané aspekty Benjaminova chápání estetické moderny. Jednak prostřednictvím textů tzv. „pozdního“ Benjamina, v nichž problematiku moderny tematizoval přímo (stati o
Baudelairovi /Paříž druhého císařství u Baudelaira, O některých motivech u Baudelaira/ a Paříž, hlavní město devatenáctého století, psaná jako expozé k Passagen-Werk, Umění ve věku své technické reprodukovatelnosti, O pojmu dějin, eseje věnované autorům moderny: Proustovi, Krausovi, Kafkovi), především však rekonstrukcí několika prvků jeho (literární) estetiky, které – jako v případě jeho pojetí vypravěče – k definici moderny míří jaksi oklikou, nebo – jako v případě konceptu alegorie – technikou složitých konstelací. Ty zakládají již v jeho habilitačním spise Původ německé truchlohry analogie mezi barokem a modernou, které později rozvinul na baudelairovské látce. Benjaminův koncept vypravěče a alegorie tak představují plodný dešifrovací klíč nejen k interpretaci barokní kultury, ale i kapitalistické společnosti Baudelairovy doby a – jak se pokusíme ukázat – také kultury 20. století. Vypravěč a alegorie – tyto dva prvky Benjaminovy (literární) estetiky – budou tedy východiskem i jádrem našeho zkoumání Benjaminovy reflexe estetické moderny, které by v neposlední řadě mělo v rámci semináře podnítit pokusy o praktické „přezkoušení“ nosnosti některých impulsů Benjaminovy (literární) estetiky v konfrontaci s vybranými literárními texty (Kafka, Proust, Rilke, Mácha, Weiner, Čapek, Deml).