Sylabus
Symbolismus je nepochybně jednou (z posledních) velkých syntetizujících epoch evropské kultury přelomu 19. a 20. století. Také v české kultuře lze mluvit, jak se zdá, o umělecky a myšlenkově významné a důležité epoše symbolismu, jejíž počátky možno spatřovat ve druhé polovině 80. let 19. století a jejíž závěrečná fáze spadá do doby nástupu historické avantgardy před 1. světovou válkou. Smyslem semináře má být rekonstrukce základních modelů „poetického světa“ v básnictví českého symbolismu – v evropském kontextu – v jeho třechhlavních vývojových fázích. To znamená, že na rozdíl od běžné deskripce české literatury konce 19. a počátku 20. století prostřednictvím obsahově víceznačných a ne zcela ujasněných pojmů, etablovaných především v dějepise umění, jako impresionismus, moderna, dekadence, secese, novoromantismus a d., má seminář ověřit na základě četby a interpretace klíčových teoretických statí a básnických textů nosnost koncepce českého symbolismu jako velké kulturní epochy, probíhající v třech fázích: (raný) dekadentní symbolismus (konec 80. let až přibližně 1895) – (vrcholný) mytopoetický symbolismus (přibližně 1895-1900) a postsymbolismus (po roce 1900 až přibližně do doby kolem roku 1. světové války). Nejde však o sukcesivní lineální vývoj, ale mnohem spíše o přiblížení vývojové dynamiky na základě interferencí a reflexe základních poetických modelů, symbolických paradigmat, esteticko-poetologických principů a metod uvnitř jednotlivých fází, tzn. že např. paradigmatika a poetika estetismu dekadentního symbolismu se v postsymbolistické fázi (po roce 1900) stává předmětem reflexí také (a zejména) v tvorbě jeho někdejších protagonistů.
Pozornost bude v semináři věnována také základním kategoriím, paradigmatům a pojmům, vytvářejícím znakový systém (popř. systémy) a kulturní modely symbolismu: symbol/symbolično, mýtus, umění, báseň/básník, život, kultura, náboženství, prožitek ad. Do popředí zde vystupuje sám pojem umění, „text umění“, interpretovatelný jednak „exotericky“, totiž v přímém vztahu ke kódům mimoumělecké a mimoestetické pragmatiky (historický, politický, ideový, společenský atd. kód), jednak jako nábožensko-mystické médium a zároveň jako zcela autonomní umělecko-estetický modus myšlení a existence.
Také pro český symbolismus(a postsymbolismus), pro tvorbu jeho autorů, pro kulturu evropské moderny vůbec, je příznačný fenomén protikladu mezi uměním a náboženstvím v tom smyslu, že umění se – v epoše vyhlášení „smrti Boha“ – stává „náhradním“ náboženstvím a mytologií, a náboženství „estetismem“ a uměním zároveň. S tím jde ruku v ruce jednak snaha o důslednou estetizaci náboženských, společenských, psychologických ad. funkcí a pragmatických situací, jednak snaha o rehabilitaci a aktualizaci tradice nevědomého (respektive podvědomého), archaického, mysticko-okultního, hermetického a heretického atd. myšlení.
Jestliže v zimním semestru bude pozornost věnována vývoji poetiky a estetiky symbolismu jeho (pre-)dekadentní fáze (cca. 1892-1896) a vrcholnému (kosmogonickému, mytopoetickému)symbolismu (kolem roku 1900, tedy i jevu, který bychom mohli charakterizovat jako "reál-symbolismus" básníků jako Machar nebo Bezruč), půjde v II. části v letním semsetru o psychopoetické a kulturologické tendence v postsymolismu desátých let 20. století, přibližně do začátku 1. světové války, včetně "dekonstrukce" mytopoetického symbolismu v poezii autorů jako Karel Toman nebo Franti šek Gellner.
Anotace
Viz sylabus.