Sylabus
Tematické okruhy:
I. legendistika
II. homiletika (sváteční kázání)
III. hymnografie (písně o svatých, tzv. „historické písně“)
IV. modlitba a meditace (modlitby ke svatým)
V. divadelní hry o svatých
VI. panegyriky a jiné veršované skladby s hagiografickou tematikou
VII. příležitostné texty a varia
Anotace
Hagiografie bývá v dějinách evropského písemnictví spojována především se středověkem. Jak ovšem ukazuje dochovaný literární materiál, v bohemikálním písemnictví raného novověku, a to zejména od druhé poloviny 16. století do konce 18. století, šlo o textový útvar neméně frekventovaný, jenž nadto výrazně prolínal s dalšími (nejen) tradičními žánry a textovými typy (historiografií, hymnografií, homiletikou, divadelními hrami, polemickou literaturou…). Zdá se tedy, že koncept světce, resp. (lidské) svatosti byl v bohemikální společnosti oné doby velmi produktivní; byl sice přivlastňován katolickou církví a výrazně využíván při katolické monokonfesionalizaci českých zemí, ovšem zároveň katolictví přesahoval a byl na něm do značné míry nezávislý; byl sice primárně spojován s posvátnem a náboženstvím, ale zároveň umožňoval produkci významů, jež oblast sakrálního přesahují.
Navzdory tomu se dosud do novodobého českého literárního kánonu neprosadil téměř žádný text raně novověké hagiografie, ač o její ediční zpřístupňování a především o hledání rozumějících interpretačních přístupů k ní usilovala zejména první generace barokologů (J. Vašica, Z. Kalista ad.) i generace následující (A. Stich, G. Dierna ad.). Jednou z příčin je zřejmě vedle její výrazné alterity vzhledem k novodobé beletrii i k literární produkci v jiných evropských jazycích (zejména románských a germánských), jež stále provokuje k hledání nosných interpretačních přístupů a způsobů čtení, též prostá neznalost dochovaného materiálu. Proto zůstává jedním ze základních úkolů práce heuristická a soupis pramenného materiálu.