Charles Explorer logo
🇬🇧

Ballad: A Genre between Romanticism and Modernism

Class at Faculty of Arts |
ABO700450

This text is not available in the current language. Showing version "cs".Syllabus

Navzdory verdiktu Käte Hamburgerové z její proslulé knihy Die Logik der Dichtung (1957), kde je balada diskvalifikována jako beznadějně „muzeální básnický druh“, jemuž je prorokován estetický zánik, prokazuje tento lyricko-epický veršový útvar v poezii 20. století zvláštní životnost, vedoucí až k současné písňové tvorbě. Jde o pozoruhodný literárně-historický jev: ukazuje se, že také balada se od konce 19. století podílela na moderním vývoji lyriky, epiky a dramatu, takže je možné uvažovat o dějinách moderní balady. Teoretikové literatury stáli od počátku literárně-historické a literárně-teoretické diskuse o žánru balady před otázkou, kam baladu jako literární druh zařadit. Velmi silně a dlouhodobě působila Goethova – ostatně i dnes výstižná – charakteristika balady (1821) jako „pra-vejce“ („Ur-Ei“)  básnictví, tedy snaha o genetické určení prapůvodní formy básnictví, neboť podle Goetha slučuje balada základní literární druhy, v dalším vývoji rozdělené: lyriku, epiku a drama. Podle literárního vědce Clemense Heselhause se Goethe touto charakteristikou velmi elegantně a duchaplně vyhnul výše zmíněnému problematickému určení a zařazení balady. Současné bádání chápe baladu jako „epicko-fikční žánr“, který zná a pracuje se „všemi druhy epického vytváření fikce“ (Hartmut Laufhütte, 1979). Od ostatních epických žánrů se liší hlavně teleologickou strukturací děje.  V semináři půjde především o sledování  tohoto vývoje balady a pozornost bude věnována teorii balady, její typologii (přírodně-magická, totemicko-magická, osudová, milostná, historická, sociální balada) a zejména „renesanci“ balady ve 20. století. Je zřejmé, že autoři 20. století se k žánru balady nevraceli ze sentimentálních důvodů, nýbrž aby experimentovali – také v kontextu avantgardních experimentů (jako Wolker a Nezval) – s kompozičními, stylistickými, veršovými, poeticko-sémantickými a estetickými možnostmi balady. Od 60. let 20. století pronikal baladický žánr výrazně do písňové tvorby, ať již folkové nebo populární: název legendárního LP Marty Kubišové Songy a balady (1969) je příznačný a výmluvný. Zdá se dokonce, že právě v písňové tvorbě našla balada od 60. let (až do současnosti) svůj „nový domov“.

Primární texty: Karel Jaromír ERBEN: Kytice z pověstí národních (1853) – Jan NERUDA: Balady a romance (1883) – Jaroslav VRCHLICKÝ: Selské ballady (1885) – Antonín SOVA: Kniha baladická (1915) – Jiří MAHEN: Ballady (1908) – Jiří WOLKER: Těžká hodina (1922) – Vítězslav NEZVAL: 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936) – Jaroslav KOLMAN CASSIUS: Balady (1943).