Sylabus
Tématem semináře je vztah obrazového umění, konkrétně portrétního umění, portrétu, a slovesného umění. Půjde tedy jednak o „techniky “ a formy narace, jimiž je v literárním textu konceptualizován výtvarný portrét jako umělecké ztvárnění individuality a nezaměnitelné jedinečnosti osobnosti, jak se umění portrétu konstituovalo v humanismu a umění italské renesance.
Jednak o literární „portrét“ výtvarného umělce nebo spisovatele v žánru umělecké a literární kritiky a esejistiky, tedy o zvláštní formu „metaportrétu“. Italská renesance poprvé spojila individualitu výhradně s jedincem, vnímaným a smyslově poznávaným i poznatelným jako individuální fyziognomie.
Veškeré jevení jsoucího se zpřítomňuje a je jako takové poznatelné v aspektu „obrazu“. Podle historika umění Hanse Beltinga je každé ztvárnění člověka ztvárněním „bytí, které lze ukázat jen jako zdání.
Ukazuje, co je člověk na obraze, na němž se zjevuje. A obraz to zase činí v zastoupení těla, které [obraz] inscenuje tak, že tělo dodává očekávanou evidenci“.
Kulturní dějiny obrazu se analogicky odrážejí v kulturních dějinách těla a lidské tváře. Podle Beltinga však nejde pouze o teorii obrazu, ale také o jeho filozofii, to znamená, že v popředí nemá být výhradně obraz „an sich“, nýbrž filozofické implikace a otázky, související s člověkem, se základní otázkou, co je to člověk.
Okolnost, že téma literárního portrétu a výtvarný portrét jako námět literárního díla se do popředí začínají výrazně dostávat v první polovině 19. století, souvisí také s rychle postupujícím procesem industrializace a samozřejmě s nástupem fotografie. Od počátku a v prvních desetiletích 20. století k tomu přistupuje výrazný zájem i lidskou fyziognomii jako téma antropologie, psychologie, filozofie a sociologie.
Koncem 19. století se „literární portrét“ stal specifickým žánrem literární kritiky a esejistiky, jak ji představují např. Šaldův proslulý esej „Násilník snu“, inspirovaný pražskou výstavou (1905) obrazů Edvarda Muncha nebo jeho soubor „Podobizen a medailonů“ Duše a dílo (1913) nebo „portréty“ v Knize silných Miloše Martena či soubor fiktivních portrétů Arthura Breiského Triumf zla. Essaie a evokace (1910).
Seminář bude mít dvě části, v nichž půjde o reflexi, analýzu a hermeneutiku „literárních portrétů“ na dvou rovinách: v první půjde o narativizaci výtvarných děl (portrétů) ve fikčních, metauměleckých textech a v básních, v druhé části o „metaportréty“ v literární a výtvarné – psychologizující a tzv. impresionistické – kritice a eseji počátku 20. století.
Anotace
Tématem semináře je vztah obrazového umění, konkrétně portrétního umění, portrétu, a slovesného umění. Půjde tedy jednak o „techniky“ a formy narace, jimiž je v literárním textu konceptualizován výtvarný portrét jako umělecké ztvárnění individuality a nezaměnitelné jedinečnosti osobnosti, jak se umění portrétu konstituovalo v humanismu a umění italské renesance.
Jednak o literární „portrét “ výtvarného umělce nebo spisovatele v žánru umělecké a literární kritiky a esejistiky, tedy o zvláštní formu „metaportrétu“.