Anotace
České divadlo 20.století II. Má výkladové těžiště v situaci divadla v totalitním systému, sleduje pronikavé změny v
řízení, podobách i funkci divadla v české společnosti, kdy rozhodujícím mezníkem tu není Únor 1948 (obvykle spojován s nástupem totalitního systému), ale květen 1945, kdy se celý systém divadelní kultury, v podstatě od poloviny 19.století neměnný (pouze nacistickou okupací modifikovaný) komplexní ingerencí státu od základu organizačně proměnil a s drobnými korekcemi přetrval do roku 1989. Výrazným narušením absolutního monopolu státu byl od konce padesátých let spontánní vznik (hnutí?) tzv. divadel malých forem (Reduta, Divadlo Na zábradlí,
Semafor, Večerní Brno, Kladivadlo, Studio Y, Činoherní klub, Divadlo Járy Cimrmana, Divadlo Husa na provázku,
Hadivadlo, Divadlo na okraji aj.), a předtím pětiletá éra Werichova a Horníčkova Divadla ABC, navazující na
Únorem přervanou éru Divadla V+W U Nováků. Teprve od přelomu padesátých a šedesátých let se česká divadelní kultura opět vrátila k předválečné dvojpólnosti divadel „oficiálních“ (ND Praha, Divadlo Na Vinohradech,
MDP Praha, Městská a Národní divadla moravská aj.) a „alternativních“. Tak jako v předchozím období zůstávají v centru pozornosti výrazné osobnosti, které navzdory zúženým podmínkám k práci vnesly do českého divadla dodnes živé a inspirující stopy a podněty (Alfréd Radok, Otomar Krejča, Jan Grossmann, Miroslav Macháček, Miloš
Hynšt, Petr Scherhaufer, Evald Schorm, Josef Krofta, Ivan Rajmont, Petr Lébl, Hana Burešová, z dramatiků Václav
Havel, Ladislav Smoček, Milan Uhde, Pavel Kohout a Karel Steigerwald).
Literatura:
(Pouze orientačně, vzhledem k její šíři a snadné dostupnosti, zejména co se týče Českého divadla vadla 20.století
II., předpokládá se samostatná individuální iniciativa při jejím vyhledávání a doplňování, rovněž se předpokládá znalost alespoň některých klíčových filmů s V&W, Vlastou Burianem a dalšími velkými hereckými osobnostmi první republiky a okupace; z období 1945 – 2000 se předpokládá kromě znalosti 1 – 2 her Václava Havla,
Ladislava Smočka ši Karla Steigerwalda alespoň některých klíčových snímků tzv. nové české filmové vlny).
Černý, Jindřich: Osudy českého divadla po 2.světov é válce. Divadlo a společnost 1945-1955., Praha, 2006.
Černý, Jindřich: Osudy českého divadla v r.1957, Divadelní revue 19, 2008, č. 3
Černý, Jindřich (+další statě daného cyklu): Osudy českého divadla v r. 1959, Divadelní revue 22, 2011, č.1
Zpráva o likvidaci divadla (ed.Jana Patočková), příloha Divadelní revue, Praha 2000
Patočková, Jana (+ další statě autorky na dané téma): Krejčův český Čechov – léta šedesátá, Divadelní revue, 18, 2007, č. 1
Patočková, Jana: Krejčův Čechov (a jiní) na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, Divadelní revue, 18, 2007, č. 3
Just, Vladimír: Divadlo v totalitním systému. Příběh českého divadla (1945-1989) nejen v datech a souvislostech,
Praha 2010.
Just, Vladimír: Antigona 1946 a následná polemika jako druhý život inscenace, Divadelní revue 18, 2007, č.2.
Just, Vladimír: Proměny malých scén, Praha 1984.
Just, Vladimír: Divadlo plné paradoxů, Praha 1989
Just, Vladimír: Werichovo divadlo ABC, Praha 2000
Etlík, Jaroslav, Dvořák, Jan aj.: Jan Schmid. Režisér, principál, tvůrce slohu (ed. Jan Dvořák), Praha 2006
(+kterákoli jiná publikace o Studiu Y)
Smoláková, Vlasta, Tobiáš, Egon: Fenomén Lébl (ed. Jan Dvořák)
Forma atestace: ústní zkouška. Předpoklady: zvládnutá základní literatura, schopnost myšlení v souvislostech.