Anotace
Anotace a syllabus přednášky
Marie Rakušanová
Současné metodologické tendence v dějinách umění
Akademický rok 2022-2023, dvousemestrální, ZS-LS
ST 12:30-14:00, učebna C448 (dříve 415)
Podmínky absolvování: Aktivní účast na seminářích a přednáškách, prezentace dvou přečtených odborných textů – jednoho kratšího, jednoho delšího, jednoho cizojazyčného, jednoho v češtině. Vedení diskuse nad jedním ze společně čtených textů. Absolvování ústní zkoušky.
Jaké metodologické přístupy dnes definují náš obor? A propojují se dějiny umění díky nim se společností a kulturou, nebo se dostávají do izolace? Jak bychom měli dnes formulovat roli historika a historičky umění v celospolečenském diskursu a jeho budoucím směřování? Abychom se dokázali zabývat těmito naléhavými otázkami, musíme se vrátit o několik desetiletí zpět.
Během posledních padesáti let došlo v oboru dějin umění k velkým posunům v oblasti metod a badatelských postupů. V reakci na poválečný nový scientismus a pozitivismus prosazovali někteří odborníci „revizionistické, kritické dějiny umění“, které zpočátku čerpaly svou energii z impulsů poststrukturalistické filozofie a radikálních politických hnutí 60. let. „Nové dějiny umění“ zdůrazňovaly konstruovanost kritérií a institucí tradičních dějin umění a požadovaly permanentní sebereflexi historika umění. Reagovaly na imperativy feminismu a postkoloniálních studií, otevíraly obor identitárním agendám a novým interpretacím, rozvracejícím strukturu dosavadních kulturních, společenských a politických hegemonií. Inovovat nástroje výkladu pomáhaly „novým dějinám umění“ sémiotika, sémiologie a psychoanalýza, revidované poststrukturalistickými filozofy a lingvisty. V reakci na masivní obrazový boom byl materiál klasických dějin umění značně rozšířen anglosaskými vizuálními studii, německou Bildwissenschaft a francouzskou Théorie del’image. Nové teoretické přístupy si vynutil vstup technického obrazu a nových médií do umělecké praxe. Vizuální studia oživila odkaz některých opomíjených osobností dějin umění a kultury první poloviny 20. století, například Abyho Warburga, nebo Waltera Benjamina. Myšlenky levicově orientovaných teoretiků jako byl Benjamin, stejně jako impulsy sociologie, napomohly aktualizovat sociálně orientované dějiny umění, určující stěžejní strategie oboru doposud. Recentně působí vlivně na obor dějin umění také impulsy neuropsychologie a neurověd obecně, usilující o exaktní zakotvení problematiky divákova vnímání uměleckého díla. Ve snaze o reflexi naléhavé potřeby dekolonizace oborové teorie i praxe a stále těsnějšího globálního propojování umění a vizuality směřují dějiny umění ke konceptu „global art history“. Dějepis umění „na okrajích“ euroatlantického kulturního prostoru přispěl k těmto diskusím koncepty transnacionálních a transkulturních dějin umění. Silnými impulsy z oblasti filozofie byly v posledních letech pro dějiny umění spekulativní realismus, objektově orientovaná ontologie a akceleracionismus, které se mohou v přemýšlení o dějinách umění prolínat s alternativními koncepty času (anachronismus) a prostoru.
Kurz „Současné metodologické tendence v dějinách umění“ kombinuje formu semináře a přednášky. V rámci seminářů budou studenti prezentovat své postřehy a dojmy z přečtených textů, vztahujících se k jednotlivým fenoménům „nových dějin umění“ a k recentnímu vývoji uměleckohistorických metod. Každý student přečte dva texty (jeden v češtině, jeden v cizím jazyce) a povede diskusi celého semináře nad jedním z textů, které budou na každou seminární hodinu číst všichni. „Čtenářské dílny“ budou prokládány přednáškami, které budou problematiku, otevřenou v rámci seminářů, dále zpracovávat a rozvádět.
Literatura: Před obrazem. Antologie americké výtvarné teorie a kritiky, ed. T. Pospiszyl, Praha 1998; P. Wittlich, Literatura k dějinám umění: Vývojový přehled, Praha 1992, 2. vyd. 2008 (Skripta FFUK); Vizuální teorie: Současné anglo-americké myšlení o výtvarných dílech, ed. L. Kesner ml., Praha 1998, 2., rozšířené, vyd. 2005; J. Bakoš, Štyri trasy metodológie dejín umenia, Bratislava 2000; Kritické pojmy dejín umenia, eds. R. S. Nelson – R. Schiff, Bratislava 2004; Možnosti vizuálních studií, eds. M. Filipová – M. Rampley Brno 2007; Marita Sturken – Lisa Cartwright, Studia vizuální kultury, Praha 2009; H. Foster – R. Krauss – Y.-A. Bois – B. H. D. Buchloh, Umění po roce 1900. Modernismus, antimodernismus, postmodernismus, Slovart: Praha, 2007; Dějiny umění v české společnosti: otázky, problémy, výzvy. Příspěvky přednesené na Prvním sjezdu českých historiků umění, ed. M. Bartlová, Praha 2004; Proměny dějin umění: Akta Druhého sjezdu historiků umění, eds. R. Prahl – T. Winter, Praha 2007; Tvarujete si sami? Sborník 3. sjezdu historiků umění, eds. M. Bartlová – H. Látal, Praha 2011; J. Kroupa, Metody dějin umění. Metodologie dějin umění II., Brno 2010; K. Císař (ed.), Co je fotografie?. Praha: Herrmann a synové, 200; G. Didi-Huberman, Před časem, Brno 2008; G. Didi-Huberman, Ninfa moderna, Praha 2009; M. Bartlová (ed.), Michael Baxandall. Inteligence obrazu a jazyk dějin umění. Výbor z textů, Praha 2019; E. Skopalová – V. Janoščík (edd.), Návrat do budoucnosti, Praha 2019; W. J. T. Mitchell, Teorie obrazu: Eseje o verbální a vizuální reprezentaci, Praha 2017.
Fakultativně: H. Foster (ed.), Postmodern Culture, London 1985; A.D´Alleva, Methods and Theories of Art History, London 2005; L. S. Adams, The Methodologies of Art. An Introduction, New York 2009; V. H. Minor, Art History´s History, New Jersey 1994; J. Harris, Art History. The Key Concepts, London/ New York 2006; Ch. Murray (ed.), Key Writers on Art. The Twentieth Century, London – New York 2003; G. Pooke – D. Newall, Art History. The Basics, London – New York 2008; P. Smith – C. Wilde (ed.), A Companion to Art Theory, Oxford 2002; Ch. S. Wood – A. Nagel, Anachronic Renaissance, Cambridge, Massachusetts 2010; V. Janoščík, Objekt, Praha 2015; George Kubler, Tvar času: Poznámky k dějinám věcí, Praha 2018; David Summers, Real Spaces: World Art History and the Rise of Western Modernism,
New York 2003.