Texty k filosofii řeči

Anotace

Seminář je součástí povinně volitelného kurzu Filosofie 19. a 20. stol. I spolu s přednáškou Filosofie existence AFS100 687, kterou je nutné si také zapsat do SIS spolu se seminářem.

Texty k filosofii řeči

Veškeré podklady jsou i dispozici v moodle.

Ve filosofii řeči 20. století lze lokalizovat několik významných debat. Jedna z těchto diskusí, která jde napříč různými směry, se týká otázky, jaký status má "výpověď", "výrok" či "výroková věta", totiž taková věta, která je v indikativu a lze o ní říci, že je nutně buď pravdivá nebo nepravdivá. Jak v analytické filosofii, tak ve fenomenologii a hermeneutické filosofii se setkáváme s kritikou takové představy o řeči, která by vycházela z přednostního postavení výrokové věty. Motivů této kritiky je více.

(1.) Řeč nelze redukovat na jednu z jejích podob, nelze tvrdit, že existuje nějaká "obecná forma věty", na jejímž základě určíme, co je řeč (Wittgenstein, Filosofická zkoumání , např. 23, 134).

(2.) I kdyby se nám podařilo zhruba vymezit, co to je "výroková věta", nelze říci, že má smysl či je srozumitelná sama o sobě, například na základě svých částí (Tractatus, 4.024), nýbrž její význam je spoluurčen kontextem (Gadamer: existují vůbec "čisté výrokové věty?").

(3.) Nelze říci, že výpověď právě a jen něco konstatuje, nýbrž každý řečový projev, tedy i výpověď, v sobě nese performativní složky (Austin).

Zdá se tedy, že "výrokovou větu" (1.) nemůžeme zobecnit, (2.) nemůžeme jí ani rozumět jako samostatné větě, a (3.) ji nemůžeme oddělit od nevýrokových (např. performativních) dimenzí.

Kritika představy o „čisté výrokové větě“ či „obecné formě věty“ nezřídka ústí do poukazu na praktický rozměr řeči. Gadamer například praví: „Mluvení je to nejhlouběji sebezapomenuté jednání“. Austin ukazuje, že přinejmenším u některých výpovědí platí, že „vyslovit výpověď znamená vykonat čin“. A v poněkud posunutém, ale ne zcela odlišném kontextu praví M. Foucault: „mluvit znamená něco dělat“.

V kurzu se zaměříme především na tři představy o řeči založené na primátu výroku: (1.) na Austinovo rozlišení konstativů a performativů v knize Jak něco udělat slovy, (2.) na Heideggerovu tezi z Bytí a času „výpověď je odvozený modus výkladu“ a na ni navazující hermeneutické pojetí řeči (Gadamer, Ricoeur). Ve třetí části kurzu se pak budeme zabývat některými post-strukturalistickými (dekonstruktivistickými) pojetími řeči, a to především na základě prací J. Derridy.