Anotace
V popředí zájmu semináře stojí filosofické uchopení vztahu mezi neviditelným a viditelným jako projevem neviditelného, tak jak se toto uchopení manifestovalo v konkrétních podobách v západním myšlení. Konkrétně nám půjde o dvojí vztah: jednak mezi viditelnou přírodou a jejím neviditelným, božským základem, a jednak mezi viditelnými věcmi a jejich neviditelnými vnitřními silami, přičemž obojí perspektiva se v různé míře prolíná.
Ve středověké filosofii byl tento problém uchopen jako vztah mezi Bohem a stvořeným světem, v němž jeho božský Tvůrce zanechal své "stopy", jejichž poznáváním je možno se dozvídat něco o Stvořiteli samotném; specifickou a mimořádnou "stopou", ba "obrazem" Boha je pak sám člověk, resp. jeho duše či mysl. Taková koncepce má své biblické odůvodnění i svou filosofickou prehistorii.
Zároveň jde o představu, která vyvrcholí v renesanční nauce o signaturách, podle níž vnější formy zjevují vnitřní síly a účinky. Tato nauka se přirozeně také s představou stvořeného světa jako "Boží knihy", kterou je možno se naučit "číst" nejen v zájmu poznání o světě samém, ale opět i o jeho Tvůrci.
Na semináři se budeme snažit sledovat mj. nejprve východiska této perspektivy u Platóna a v novoplatonismu, v tzv. fysiognómonice v medicíně i ve starozákonních i novozákonních textech přes její projevy u Augustina a Dionysia Areopagity až po její rozvinutí u Hugona od Sv. Viktora a Bonaventury, v jiném smyslu pak v německ é mystice a později u Mikuláše Kusánského, v renesančním novoplatonismu a konečně v přírodní filosofii a medicíně (v paracelsiánství) 16. století.
Pozornost bychom v závěru případně věnovali také dalšímu vyznění této nauky v pozdějších staletích.