Anotace
Tvrzení, že čas není prostor, shrnuje jeden ze základních náhledů Bergsonovy filosofie. Naše uvažování o čase je podle Bergsona příliš těsně svázáno s představou prostoru. Domníváme se například, že dva okamžiky v čase lze od sebe odlišit podobně, jako odlišujeme dvě části prostoru. Máme za to, že čas je podobně jako prostor homogenní a nekonečně dělitelné kontinuum. Jakkoli je taková představa rozšířená, nevypovídá nic o skutečném čase, ale jen o čase, do něhož jsme chybně promítli prostorová rozlišení. Skutečný čas či slovy H. Bergsona „skutečné trvání“ je uplýváním, jehož části nelze počítat, neboť jsou kvalitativně odlišné a vzájemně se prostupují jako tóny melodie. Skutečný čas není něčím, co bychom měřili. Uplývat dle Bergsona neznamená posouvat se na ose času, nýbrž procházet kvalitativní změnou. Specificky časová určení nás zpravují o tom, že to, co zakoušíme – ať už ve vlastním prožívání či ve svém okolí – prochází kvalitativní změnou, stává se jiným. V čase nejde o počet, rychlost či predikci, ale o proměnu.
Kurz se zaměří na podrobnou rekonstrukci Bergsonova myšlení o čase, které je ve své nejhutnější podobě obsaženo ve druhé kapitole Eseje o bezprostředních datech vědomí. K dispozici bude nový, pracovní překlad textu. Při četbě se též zaměříme na vztah Bergsonovy koncepce ke dvěma jiným klasickým teoriím času, totiž Aristotelově a Kantově. Když se Bergson kriticky vymezuje vůči tradičnímu pojetí času, míří na Aristotelovo pojednání ve Fyzikách (IV, kap. 10-14). Zároveň se vztahuje ke Kantově tezi, podle níž jsou prostor a čas formou názoru. V závěru kurzu přejdeme k některým důsledkům, které má Bergsonovo pojetí času pro úvahy o společnosti, o individuálním „já“ a svobodě.