Seminář se zabývá představou, že omyl je nejen běžnou součástí poznání, ale i součástí podstatnou, která poznání – a lidskou zkušenost obecně – charakterizuje. Hlavním tématem semináře je pak okolnost, že je-li tato představa brána konsekventně, lze ji jen obtížné artikulovat, protože vlastně radí nebrat vlastní vyjádření vážně, a každá její artikulace je svého druhu paradox. Návrhem řešení je nejprve upravit naivní představy o vlastní řeči, což budeme činit nad fiktivním dialogem čtyř výroků vybraných představitelů falibilismu:
Nietzsche: Mluvit znamená lhát;
Hegel: Ale v tomto lhaní je jazyk pravdivější;
Wittgenstein: Což je důvod, abychom o něm nemluvili;
Kleist: A když, tak jen se svou sestrou.
Tím dospějeme ke komplexnější představě o omylnosti, tedy falibilitě naší zkušenosti, v níž hraje řeč roli ve všech svých podobách a žánrech, včetně umění – tedy takzvané fikce –, která nás informuje o její nepřímé podobě a součástí nás v ní cvičí. Pro takto pojatý falibilismus přijmeme pracovní název imanentní, abychom jej odlišili od jeho transcendentních variant a mohli prozkoumat jeho strukturu, v níž jsou – nepřímo řečeno – pochybnost, omyl či nepravda v určitém smyslu více žádoucí než jejich pozitivní varianty.