Sylabus
změna a účel podle arisotela
Change and Teleology in Aristotle
FF UK, ÚFaR (LS 2015)
Konání: Čt 15:50, místnost 225V vedení: Jakub Jinek
Požadavky: 1) aktivní účast a příprava; 2) referát; 3) odevzdat písemnou podobu referátu ve formě recenze.
Anotace
Kurs se zaměří na nejobecnější vrstvu Aristotelovy přírodní filosofie určenou pojmy přirozenosti, principu, změny a účelu. Tato "fundamentální fyzika", jak je předložena zejména ve Fyzice (I-III, V, VIII), jednak teoreticky vymezuje přírodní filosofii oproti jiným oblastem vědění, jednak je předpokladem pro obecně fyzikální pojednání o neomezenu, místu, času a spojitosti, ale i pro aplikovaný výzkum pohybu těles a živočichů, včetně člověka a přirozeného útvaru obce. Hlavním cílem kursu je vystihnout jednotnou souvislost problému změny (či pohybu) jakožto fenomenálního základu fysis a účelnosti přírodních dějů.
Program semináře 1) Úvodní hodina (19. 2.) 2) Metoda přírodní filosofie (26. 2.)
Arist. Phys. I,1. 3)-4) Principy přírodního dění
Arist. Phys. I,5-7 3) I,5-6 Počet principů(5. 3.) 4) I,7 Principy vznikání (12. 3.) 5) Pojem přirozenosti (19. 3.)
Arist. Phys. II,1-2 6)-8) Příčinnost
Arist. Phys. II,3-9 6) II,3, 7 Druhy příčin (26. 3.) 7) II,4-6 Náhoda a samočinnost (2. 4.) 8) II,8-9 Účelnost a nutnost (9. 4.) 9)-12) Pohyb a změna
Arist. Phys. III,1-3; V,1-2; VII,1; VIII,5-6 9) III,1-2 Obecná teorie pohybu, definice (16. 4) 10) V,1-2 Druhy pohybů a změn (23. 4.) 11) III,3; VII,1; VIII,4 Pohybující a pohybované (30. 4.) 12) VIII,5-6 První hybatel (7. 5.) 13) Shrnutí a diskuse (14. 5.)
Literatura
D. Bolotin, An Approach to Aristotle’s Physics, New York 1998.
R. Bolton, Aristotle’s Method in Natural Science: Physics I, in: L. Judson (vyd.), Aristotle’s Physics. A Collection of Essays, Oxford 1991, str. 1-30.
R. Bolton, The Material Cause: Matter and Explanation in Aristotle’s Natural Science, in: W. Kullmann - S. Föllinger (vyd.), Aristotelische Biologie, Stuttgart 1997, str. 97-124.
D. Bostock, Space, Time, Matter, and Form. Essays on Aristotle’s Physics, Oxford 2006.
W. Bröcker, Aristoteles, Frankfurt a. M. 19875.
U. Coope, Change and Its Relation to Actuality and Potenciality, in: G. Anagnostopoulos (vyd.), A Companion to Aristotle, Malden - Oxford 2009, str. 277-291.
A. Falcon, Aristotle and the Science of Nature. Unity without Uniformity, Cambridge 2005.
C. A. Freeland, Accidental Causes and Real Explanation, in: L. Judson (vyd.), Aristotle’s Physics. A Collection of Essays, Oxford 1991, str.
M. L. Gill, Aristotle on Self-Motion,in: L. Judson (vyd.), Aristotle’s Physics. A Collection of Essays, Oxford 1991, str. 243-266.
E. Happ, Hyle. Studien zum aristotelischen Materiebegriff, Berlin - New York 1971.
M. Heidegger, Vom Wesen und Begriff der φύσις. Aristoteles, Physik, B 1, in: Wegmarken (1919-1961) (GA 9), vyd. F.-W. von Herrmann, Frankfurt a. M. 2004, str. 239-301.
D. Charles, Teleological Causation in the Physics, in: L. Judson (vyd.), Aristotle’s Physics. A Collection of Essays, Oxford 1991, str. 101-128.
W. Charlton, Aristotle, Physics, I-II, Oxford 2006.
M. R. Johnson, Aristotle on Teleology, Oxford 2004.
L. Judson, Chance and "Always or for the Most Part" in Aristotle, in: L. Judson (vyd.), Aristotle’s Physics. A Collection of Essays, Oxford 1991, str. 73-100.
J. M. Moravcik, What Makes Reality Intelligible? Reflections on Aristotle’s Theory of Aitia,in: L. Judson (vyd.), Aristotle’s Physics. A Collection of Essays, Oxford 1991, str. 31-48.
J. Patočka, Aristotelés, jeho předchůdci a dědicové, Praha 1964.
W. D. Ross, Aristotle’s Physics, a revised text, Oxford 1936.
F. Solmsen, Aristotle’s Systém of the Physical World, Ithaca 1960.
R. Spaemann - W. Löw, Účelnost jako filosofický problém, Praha 2004.
W. Wieland, Problém principů v Aristotelově Fyzice, in: P. Rezek (vyd.), Epagogé a epistémé, Praha 2004, str. 26-46.
W. Wieland, Die aristotelische Physik, Göttingen 19923.
H. Wagner, Aristoteles. Physikvorlesung, Berlin 19955.
S. Waterlow, Nature, Change, and Agency in Aristotle’s Physics. A Philosophical Study, Oxford 1982.
Anotace
Kurs se zaměří na nejobecnější vrstvu Aristotelovy přírodní filosofie určenou pojmy přirozenosti, principu, změny a účelu. Tato "fundamentální fyzika", jak je předložena zejména ve Fyzice, jednak teoreticky vymezuje přírodní filosofii oproti jiným oblastem vědění, jednak je předpokladem pro obecně fyzikální pojednání o místě, neomezenu, spojitosti a času, ale i pro aplikovaný výzkum pohybu těles a živočichů, včetně člověka a přirozeného útvaru obce.
Hlavním cílem kursu je vystihnout jednotnou souvislost problému změny (či pohybu) jakožto fenomenálního základu fysis a účelnosti přírodních dějů.