Syllabus
FF UK, ÚFaR (ZS 2016)
Aristotelova ústavní nauka (Pol. III–VI)
Út 15:50, místnost 308B
Vedení: Jakub Jinek
Požadavky k atestu: buď ústní prezentace formou referátu (a odevzdání jeho písemné podoby), anebo seminární práce v rozsahu 10 str.
Anotace
Četba vybraných pasáží z ústřední části Politiky zabývající se problémem zřízení (politeia). Aristotelés v těchto knihách vypracovává svoji politickou nauku v úzkém a relativně technickém slova smyslu. Tím se jednak zařazuje do tradice politeia rozvíjené od Hérodota a reprezentované zejména Platónem, jednak rozvíjí svébytnou metodu zkoumání politických fenoménů, která chce na základě vypracování vhodné terminologie a taxonomie především přispět k řešení existujících politických problémů – stává se pomocí pro obec. Na rozdíl od převažujícího výkladu, který normativní zkoumání knihy III. klade do protikladu k praktickému zaměření knih IV–VI na straně druhé, proto chápeme všechny uvedené pasáže jako součást takto jednotně koncipované ústavní nauky.
Program semináře 1) Úvodní hodina 2) Vztah obce, zřízení a občanství (III,1–5) 3) Třídění zřízení (Pol. III,6–8) 4) Otázka vlády v obci (Pol. III,9–13) 5) Nejlepší zřízení (Pol. III,14–18; IV,10) 6) Základy a cíle ústavní nauky (Pol. IV,1–3) 7) Části obce a zřízení (Pol. IV,4–10) 8) Střední zřízení a politická realita (Pol. IV,11–13, V,8–9) 9) Úřady (Pol. IV,14–16, VI,8) 10) Příčiny politické změny (Pol. V,1–7, 10–12) 11) Demokracie a oligarchie (Pol. VI,1–7) 12) Diskuse
Základní literatura
Aristotelés, Politika, přel. a kom. A. Kříž, Praha 1998.
Aristoteles, Politik II-III, přel. a kom. E. Schütrumpf, Berlin 1991. F - C1-Ari-22/9.2
Aristoteles, Politik IV-VI, přel. a kom. E. Schütrumpf – H.-J. Gehrke, Berlin 1996. F - C1-Ari-22/9.3
Aristotle, Aristotle. Politics III-IV, přel. a kom. R. Robinson, Oxford 1995. F - C1-Ari-Pol-61/2
The Politics of Aristotle, Books III, IV, V, vyd. a kom. W. L. Newman (sv. III), Oxford 1902.
J. Bleicken, Athénská demokracie, přel. J. Souček, Praha 2002.
E. Braun, Das dritte Buch der aristotelischen „Politik“,Wien 1965.
J.-H. Gehrke, Stasis, München 1985.
M. H. Hansen, Reflections on Aristotle’s Politics, Copenhagen 2013.
O. Höffe (vyd.), Aristoteles. Politik, Berlin 2001. F - C1-Ari-Pol-63
K. Kalimtzis, Aristotle on Political Enmity and Disease. An Inquiry into stasis, New York 2000.
A. Kamp, Aristoteles’ Theorie der Polis – Voraussetzungen und Zentralthemen,Frankfurt a. M. aj. 1990.
D. Keyt – F. D. Miller, jr. (vyd.), A Companion to Aristotle’s Politics, Oxford – Cambridge (Mass.) 1991.
R. Kraut, Aristotle. Political Philosophy, Oxford 2002.
R. Kraut – S. Skultety (vyd.), Aristotle’s Politics: Critical Essays, Lanham (Maryland) 2005. F - C1-Ari-Pol-81
F. Miller, Nature, Justice, and Rights in Aristotle’s Politics, Oxford 1997. (elektronický přístup z FF)
R. G. Mulgan, Aristotelova politická teorie, přel. M. Mocek, Praha 1998.
A. B. Neschke-Hentschke, Politik und Philosophie bei Plato und Aristoteles: die Stellung der "Nomoi" im platonischen Gesamtwerk und die politische Theorie des Aristoteles, Frankfurt a. M. 20042. F - C1-Pla.H-6
T. Pangle, Aristotle’s Teaching in the Politics, Chicago – London 2013.
G. Patzig (vyd.), Aristoteles’ „Politik“. Akten des XI. Symposium Aristotelicum Friedrichshafen/Bodensee 25.8.-3.9. 1987, Göttingen 1990.
Ch. Rowe – M. Schofield (vyd.), The Cambridge History of Greek and Roman Political Thought, Cambridge 2000 (viz příspěvky obou editorů: Introduction a „Aristotelian Constitutions“.
E. Schütrumpf, Die analyse der Polis bei Aristoteles, Amsterdam 1980.
R. Stark aj., La Politique d’Aristote, Vandoeuvres-Genéve 1964.
J. Terrel, La politique d’Aristote. La démocratie à l’épreuve de la division sociale, Paris 2015. C1-ARi-Pol-87
B. Zehnpfennig (vyd.), Die Politik des Aristoteles, Baden – Baden 2014. C1-Ari-Pol-88
Annotation
Četba vybraných pasáží z ústřední části Politiky zabývající se problémem zřízení (politeia). Aristotelés v těchto knihách vypracovává svoji politickou nauku v úzkém a relativně technickém slova smyslu.
Tím se jednak zařazuje do tradice politeia rozvíjené od Hérodota a reprezentované zejména Platónem, jednak rozvíjí svébytnou metodu zkoumání politických fenoménů, která chce na základě vypracování vhodné terminologie a taxonomie především přispět k řešení existujících politických problémů – stává se pomocí pro obec. Na rozdíl od převažujícího výkladu, který normativní zkoumání knihy III. klade do protikladu k praktickému zaměření knih IV–VI na straně druhé, proto chápeme všechny uvedené pasáže jako součást takto jednotně koncipované ústavní nauky.