Přirozenost celku v Platónově filosofii

Sylabus

Přirozenost celku (relace a bytí o sobě v Platónově filosofii) sylabus (rámcová témata a základní relevantní pasáže)   

I.      první přiblížení diference bytí ‚o sobě‘ a ‚ve vztahu‘ 26. 2.     1. o sobě jsoucí ideje jako příčiny vzniku, zániku, trvání a změny (Faidón 96b–105c; hlavní pasáže: 100a–101c, 102a–103c) 5. 3.       2. o sobě jsoucí krása jako vlastní předmět lásky (Symposion 204c–212a; hlavní pasáž: 209e–212a)  

II.   relace a společenství idejí (ideje a jejich vzájemná relační závislost) 12. 3.     3. aporie poznání idejí a participace na nich (Parmenidés 130a–135c; hlavní pasáž: 133a–135c; Sofistés 245–250d; hlavní pasáž 248a–249d) 19. 3.     4. společenství nejvyšších rodů (Sofistés 251d–259e; hlavní pasáže 254e–257a, 258d–259d)  

III.  limitní podoby bytí ‚ve vztahu‘ a ‚o sobě‘ (radikální relačnost; radikální jednota) 26. 3      5. důsledky radikální relačnosti: nic není o sobě jedno (Theiatétos 151e–157c, 179c–183c; hlavní pasáže: 156a–157d, 182c–183c) 9. 4.       6. důsledky radikální jednoty a odmítnutí relačnosti: nejsoucí jedno (Parmenidés 137c–142a; hlavní pasáže: 137c–d, 139b–e, 141d–142a)  

IV.  relační závislost idejí na jiném (na tom, co zapříčiňují; na dobru, mysli a poznání; na tom, v čem a z čeho toto zapříčiněné vzniká) 16. 4.     7. svět jako proměnlivý obraz věčně jsoucího vzoru (Timaios 27d–31b) 23. 4.     8. idea dobra jako nejvyšší předmět poznání a dobrý demiurgjako příčina vzniku světa (Ústava 507a–509d, Timaios 29d–30c; Timaios 36d–37a) 30. 4.     9. třetí rod jako nutná podmínka vzniku světa (Timaios 48e–53c)  

V.    celek a jeho strukturní principy 7. 5.       10. jednota a mnohost; peras, apeiron, směs a mysl jako příčina míšení (Filébos 15a–18d, 23c–31a; hlavní pasáže: 16c–17a, 23c–e, 30c–31a) 14. 5.     11. duše a přirozenost celku (Timaios 34b–37c; hlavní pasáž 37a–c; Faidros 269d–274b; hlavní pasáž: 269d–270d)

Anotace

Přirozenost celku (relace a bytí o sobě v Platónově filosofii)

V Platónových úvahách o povaze veškerenstva hrají klíčovou roli jak relace, tak ‚bytí o sobě‘. V řadě dialogů Platón ukazuje, že pro porozumění jakémukoli jsoucnu je zapotřebí rozkrýt jeho konstitutivní vztahy, které ho bytostně určují a činí tím, čím je. Zároveň si je dobře vědom nebezpečí radikální a do extrému dovedené „relační ontologie“, která by vše, co je, redukovala na pouhé pletivo nepředmětných vztahů. Platónovu ontologii tak můžeme chápat jako pokus uchopit celek veškerenstva jako souhru dvou základních ontologických modalit, ‚bytí o sobě’ a ‚bytí ve vztahu‘.

V semináři se na základě vybraných pasáží z Platónových dialogů pokusíme společně prozkoumat, jak Platón těmto dvěma ontologickým modalitám a na nich založené ontologii a celku veškerenstva rozumí.

Nepůjde nám přitom primárně o prostou rekapitulaci základních bodů Platónovy ontologie, ani o detailní výklad všech základních textů, které se k této problematice vztahují. Platónovy úvahy nám mají především sloužit jako východisko vlastního promýšlení relačnosti a samostatnosti různých podob bytí a pro zkoumání, jaký nový pohled na nás, na ostatní živé bytosti i na náš společný svět takto pojatá ontologie nabízí.

Kurz předpokládá základní obeznámenost s Platónovou filosofií. Při interpretaci vybraných pasáží budeme vycházet z překladů, primárně českých; znalost řečtiny, byť jen zcela základní, je pochopitelně vítána.

Pracovní seznam rámcových témat a relevantních pasáží, o něž se budeme při našem zkoumání opírat, je obsažen v sylabu kurzu.

Seminář se koná v časech určených rozvrhem na platformě Zoom: https://cesnet.zoom.us/j/96358955588?pwd=cXU1eUx0U05JNkpDdndDNFowREtrQT09