Annotation
Nostalgické naladění prostupuje takřka všemi formami současného filmu a audiovizuální kultury, a Covid-19 poptávku po minulém „jinde a jinak“ pouze vystupňoval. Dokážeme ale skutečně říct a teoreticky uchopit, co nostalgie znamená? Že seriály typu Stranger Things sázejí na divácký sentiment po populární kultuře, estetice a snad i politice minulých dekád, pozná každý. Lze však být skutečně nostalgický po něčem, co je všudypřítomné a snadno k dostání? Lze například cítit vůbec nějaký stesk po „osmdesátkové“ popkultuře, když všechny její klenoty máme přes YouTube, Netflix, Spotify či TikTok na dosah jednoho či dvou kliknutí?
Historiografické a psychologické poznatky přitom radí, že nostalgie je především traumatickou zkušeností zlomu, nenapravitelné cézury mezi touhou po návratu do minulosti a více či méně reflektovaným vědomím nemožnosti takového návratu. Předmět nostalgie je tak vždy předmětem neurčitým, neúplným, či dokonce nemožným. Byla by představitelná taková filmová či mediální teorie, kter á by nostalgii uchopila právě v této ambivalenci či paradoxu?
Během kurzu se budeme společně snažit hledat a pojmenovávat audiovizuální formy, jež dávají nostalgii výraz v její unikavosti a nesamozřejmosti. Výchozí struktura se bude odvíjet od existujících klíčových pojmů (resp. pojmových dvojic), skrze něž se mediální teorie a historiografie s nostalgií v posledních dekádách pokouší vyrovnávat. Tyto koncepty si pokaždé představíme přednáškou a následně také prakticky formou semináře. Smyslem nebude pojmy jen rozkrývat, nýbrž i rozvíjet je zdola, perspektivou konkrétních objektů nostalgie. Ať už půjde o rozdrásané tváře z raných filmů, zaseknuté a rozmlžené rádiové melodie z našeho dětství či znovuobjevené speciální efekty z amatérského videa, cílem bude ukázat, jak v sobě reálné i fikční artefakty rozehrávají drama mezi touhou po minulém okamžiku a jeho nenávratností.