Sylabus
Osnova přednášky:
1. Čistý a služebný smích
2. Produkční teorie žánru: filmové typy, cykly a trendy
3. Žánrový systém státně-socialistických kinematografií
4. Žánr v produkční kultuře: žánrově situovaná etika a estetika
5. Historicita filmového humoru
6. Sociálnost komediální tvorby
7. Vyloučení populární kultury a „administrativní žánry“
8. Státem schválené veselí
9. Komedie krutosti
10. Dlouhý čas komediální kultury aneb Věčný návrat maloměšťáka
11. Limonádový Joe, parodický produkční trend a rehabilitace čistého smíchu
12. Komediograf a společenství vkusu
13. Komik proti systému
Anotace
Přednáška o teorii, historii a praxi české poválečné komedie, v obecnější rovině pak o humoru v podmínkách státního socialismu, s přesahy do postsocialistické éry a současnosti.
Humor má v sobě něco potenciálně podvratného, transgresivního, a to dokonce i tehdy, když je angažován do služeb vládnoucího režimu. Odhaluje iracionalitu uvnitř zdánlivě racionálního řádu, nesmyslnost a směšnost za vážnou pózou. Přesto je zneužitelný mocí: osvobozující smích se snadno změní ve výsměch nepříteli, v posměch sociální transgresi a jinakosti.
Humor a komedii ve státně-socialistických kulturních průmyslech charakterizuje fundamentální rozpor mezi snahou oficiální kulturní politiky podrobit si smích a zapojit ho do služeb komunistické propagandy na jedné straně a přetrvávající, byť nutně omezenou tendencí komedie se z této služebné role vymaňovat a ukazovat odvrácenou stránku „radostného života“ v reáln ém socialismu. Humor pod nadvládou komunistických režimů současně sloužil i ohrožoval, byl podporován i perzekvován. Komici se zde dočkali pronásledování (podobně jako v nacistickém Německu), ale zároveň i materiálních výhod, oficiálních titulů a poct.
Po úvodní reflexi politických aspektů humoru a smíchu si nejprve nastíníme produkčně založené teorie žánrů, cyklů a trendů. Ty následně aplikujeme na podmínky státně-socialistické kinematografie a zvláště české poválečné komediální tvorby. V ní budeme sledovat především napětí mezi tendencemi k „čistému“ a „služebnému“ smíchu. Zvláštní pozornost budeme věnovat „parodickému trendu“, který začal roku 1964 filmem Limonádový Joe a znamenal definitivní legitimizaci komedie jako „oddechového žánru“.
Na komedii se nebudeme dívat jako na nadčasový, akademicky definovaný ideální žánr, ale jako na pole filmové praxe. Z žánrového hlediska jsou dějiny české kinematografie primárně dějinami komedie: komedie různého druhu reprezentovaly a reprezentují nejpočetnější kategorii domácí produkce a vždy přitahovaly do kin nejvyšší počty diváků. Nejde ovšem jen o dominanci čistě kvantitativní. Jejich specifické prvky a postupy (určité typy komických postav, konfliktů a nadsázky) tvoří nejvýraznější vývojovou kontinuitu českého filmu: procházejí politickými a ekonomickými změnami, vinou se pod povrchem nejrůznějších stylistických a tematických trendů. Komedie vždy byla nositelem kontinuity i na úrovni personální, na její žánrové půdě působily nejsehranější a nejproduktivnější autorské dvojice: Josef Neuberg s Františkem Vlčkem, Jiří Brdečka s Oldřichem Lipským, Jaroslav Papoušek s Milošem Formanem a Ivanem Passerem, Miloš Macourek s Václavem Vorlíčkem, Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smoljakem, Marek Najbrt s Benjaminem Tučkem a Robertem Geislerem a další.
Kolem každé z těchto dvojic či trojic se sdružovaly širší tvůrčí týmy herců, dramaturgů nebo producentů, skupiny, které spojoval určitý cit pro humor. Byla to společenství vkusu, která v rámci širší produkční komunity tvořila jakési miniklany, kolegiální mikrosvěty, jež dokázaly prostřednictvím vzájemné důvěry a solidarity účinně filtrovat tlaky, působící zevnitř i zvenčí filmového světa na každého jednotlivce. S těmito společenstvími vkusu museli chtě nechtě počítat i komunističtí plánovači státní výroby. Humor byl na jedné straně symbolem lidové zábavy, jejíž zákonitosti nemohli zcela opomíjet ani ti nejradikálnější zastánci socialistického realismu. Komedie se ale shora předepisovaným direktivám vždy vzpouzela více než jiné žánry: ideologickým poučkám se diváci prostě nesmějí, nařízená satira přestává být satirou, propagandisticky účelový vtip vtipem.
V příkladech ze současné produkce budeme hledat kontinuity s předlistopadovou historií žánru.