Quintus Horatius Flaccus (65–8 př.Kr.) nepochybně již navždy náleží do trojice největších římských antických básníků. Na rozdíl od Vergilia, básníka římské mytologie a státní tradice stojící na počátku evropských politických dějin, a Ovidia, nevyčerpatelného zdroje příběhů řecké mytologie a erbovního autora západní erotické poezie, k němu však moderní kulturní dějiny nebyly laskavé. Jako básník rozumu a estetického prožívání skutečnosti, ironik a moralista bez ochoty k vyjadřování silných emocí, byl svrchovaným vzorem dokonalého literáta až do evropského osvícenství, romantismus ho však odsunul do zaprášených polic gymnasiálních učitelů. A současná doba postmoderní, pokud je vůbec schopna vykázat se životaschopnou poezií, ho jako básníka naprosto nebere vážně.
Seminář nyní mu věnovaný jej chce představit mimo jiné jako symbol pojetí umělecké literatury doby předmoderní, literatury jako potěšení a hry rozumu vyvolené a saturované elity, která po tisíciletí pěstovala a tradovala evropskou kulturu.
Pozornost bude věnována především jeho lyrické tvorbě, která volnými překlady, transpozicemi a tvůrčí mimesí v originále téměř ztracenou archaickou řeckou lyriku a tím i bohatství jejích veršových forem, zcela cizích evropské poezii počínaje středověkem, jejichž základní znalosti se však nemůže vyhnout žádný student klasické filologie a dějin evropské literatury.