Anotace
Koncept odboje se stal důležitou složkou interpretace moderních a soudobých dějin, zejména historiografie moderních diktatur. Dotýká se jak politických, tak sociálních, hospodářských a kulturních dějin. Je přitom příznačné, že neexistuje jednoznačná definice toho, co to odboj je. Cílem kursu je konfrontovat různé přístupy a přispět tak ke zřetelnějšímu vymezení prost řednictvím konceptuálních debat i případových studií forem násilného odporu proti etablované moci.
Východiskem kursu je „minimální“ vymezení odboje jakožto specifické formy opozice proti politické moci či jejím představitelům – za základní kritéria zakládající odboj (a odlišující ho od jiných forem opozice) je možné považovat existenci vyhraněného programu, schopnost mobilizovat aktéry pro společnou věc a ochotu použít pro dosažení svých cílů i fyzického násilí. Skupiny, které budeme pracovně nazývat „odbojové“, se nezřídka stávaly nástrojem organizované neposlušnosti a dosažení jiného (společenského, hospodářského, politického) uspořádání. „Odboj“ tak v tomto pojetí není jen výzvou nebo zpochybněním etablovaného politického režimu, nýbrž poukazuje ke kořenům identifikace lidí se stávajícími poměry a k jejich připravenosti radikálně zpochybnit existující řád – jeho systém fungování, představitele i symboly.
Kurs vedle koncepční debaty mapuje na vybraných příkladech odbojových skupin 20. století myšlenková východiska, skupinovou solidaritu, morální dilemata, programy, strategie a proměny odbojové činnosti. Důraz přitom klade právě na programatickou složku (hlavní myšlenky, požadavky, morální dilemata) a na skupinové vazby (vyjednávání, konflikty uvnitř skupin i se státní mocí). Jak se utvářelo programatické zaměření (a morální apel) odboje? Jak se v průběhu jeho činnosti měnily strategie a vize? Na čem (případně zda vůbec) odbojáři stavěli uznání svého zápasu ve společnosti? Jak ospravedlňovali použití fyzického násilí? Jak vypadala (a proměňovala se) heterogenita odbojových skupin?