PVP 3 - Vždyť oni nám vlastně nedávají. Stěžovatelská kultura v normalizačním Československu (1969-1989)

Sylabus

Tematické okruhy výběrové přednášky: 1)      Úvod do problematiky, představení základních okruhů a cílů přednášky 2)      Literatura a úskalí archivního výzkumu 3)      K pojmu a funkcím stížností a oznámení – dopisy pracujících x protistátní písemnosti – kontrole, komunikace, integrace a diagnostika 4)      Společnost stěžovatelů? K celkovému počtu stížností a jejich zacílení a proměně v 70. a 80. letech 5)      Obsahové zaměření stížností a oznámení

·         Zásobování, problémy obchodu a služeb

·         Poměry na pracovišti

·         Hospodaření s byty, údržba bytového fondu

·         Pracovně právní věci – mzdy

·         Životní prostředí a zdravotnictví

·         Sociální zabezpečení

·         Další oblasti společenského života 6)      Fenomén anonymních stížností 7)      Konstruktivní kritika nebo protistátní štvaní – přístup mocenského centra v letech 1969 až 1984  8)      Vždyť oni nám vlastně nadávají – stížnosti a oznámení v období přestavby (1985-1989) 9)      Závěrečné shrnutí a udělení zápočtu

Anotace

V rámci výběrové přednášky bude studentům představena problematika stížností a oznámení, se kterými se českoslovenští občané obraceli v období tzv. normalizace na různé státní, stranické či odborové orgány. Motivem většiny stížností byla přitom jak snaha získat pomoc při řešení osobních a pracovních problémů, tak potřeba upozornit na palčivé společenské nešvary. Ukazuje se, že stížnosti, tvořily nejen „měkký“ stabilizátor diktátorského panství, ale představovaly pozoruhodnou a svým způsobem nejintenzivnější interakci mezi orgány státní moci a občany, kteří si poměrně úspěšně osvojili specifický jazyk a diskurzivní kompetence k využívání oficiálních ideologických příslibů k prosazení vlastních zájmů. Stížnosti lze rovněž chápat i jako symptom celospolečenské krize a manifestace ryze konzumní orientace většinové společnosti.

The primary goal of this special lecture is to introduce students to a complex issue of complaints and reports used by Czechoslovakian citizens during the so-called “normalization” period. Citizens used to address various state and political organizations and also the trade unions with their complaints. Most of the complaints were motivated by both personal gains (help with family or work related problems) and an urgent need to point out some social problems. It seems that complaints were not only soft stabilizers of the dictatorial domain but they also represented a very unique and in its way the most intense interaction between the state and the citizens (who successfully implemented a specific language and discursive competence so they could use official ideological promises to push forward their own agenda). Complaints could also be understood as a symptom of a nation-wide crisis and a manifestation of a purely consumption-based orientation of the majority of society.