Syllabus
1. Cesta k Deklaraci slovenského národa.
2. Hospodářské, sociální a politické předpoklady zrodu autonomistického hnutí a jeho politické reprezentace (cesta A. Hlinky na mírovou konferenci).
3. Aktivizace maďarské iredenty (Vojtěch Tuka ve Slovenské ĺudové straně).
4. Stylizace Slovenské ĺudové strany do role obhájce práv slovenského národa (návrhy zákonů o autonomním postavení Slovenska v Československu).
5. Formování radikálního proudu v ĺudové straně („Rodobrana“ – její ideové zdroje a sociální ukotvení).
6. Licitace s národními, sociálními a církevními požadavky ve druhé polovině
20. let a prohra maďarské iredenty (Tukova aféra).
7. Akcelerace „boje proti pražskému centralismu“ za hospodářské krize a snahy o koncentraci „národních sil“.
8. Československá vláda a hospodářské problémy Slovenska.
9. Fenomén mladé generace (časopis Nástup) a generační spor uvnitř ĺudové strany.
10. Hledání konsenzu v otázce postavení Slovenka v souvislosti s volbou prezidenta (1935).
11. Rozpornost strategie i cílů „umírněného“ a „radikálního“ proudu v ĺudové straně (radikalizace národnostní otázky, zahraniční vlivy a kontakty).
12. Podivné vítězství – autonomie Slovenska s autoritativním režimem a klerikálně nacionální ideologií.
Annotation
Vznik Československa přinesl výhody oběma národům, českému i slovenskému. Oficiální idea národa československého však byla v rozporu s formováním moderního slovenského národa, které bylo završeno v meziválečném čase. Ideu autonomie na bázi pittsburské dohody si přisvojili reprezentanti slovenského politického katolicismu, kteří hájením slovenských národních zájmů hájili též zájmy katolické církve. Koncem 20. let dospívala nová generace katolické mládeže, která spatřovala v čechoslovakistické ideji nežádoucí překážku ve vývoji slovenského národa. Její kritiku vládní centralistické politiky zostřila léta světové hospodářské krize. Někteří reprezentanti této generace i pod vlivem změn na evropské politické scéně sondovali možnosti jiného geopolitického začlenění Slovenska. Konkretizaci těchto úvah přinesla krize kolem Československa v roce 1938. Krátce po Mnichovu do nich účelově zasáhla diplomacie nacistického Německa, které pro své strategické cíle zneužilo přirozeného vývoje národa směrem k vlastní státnosti.
The emergence of Czechoslovakia brought benefits to both nations, Czech and Slovak. However, the official idea of the Czechoslovak nation was in contradiction with the formation of the modern Slovak nation, which culminated in the interwar period. The idea of autonomy based on the Pittsburgh agreement was adopted by representatives of Slovak political Catholicism, who also defended the interests of the Catholic Church by defending Slovak national interests. At the end of the 1920s, a new generation of Catholic youth was growing up, who saw the Czechoslovakist idea as an undesirable obstacle to the development of the Slovak nation. The criticism of the government's centralist policy has been aggravated by the years of the global economic crisis. Some representatives of this generation, even under the influence of changes on the European political scene, probed the possibilities of another geopolitical integration of Slovakia. These considerations were concretized by the crisis around Czechoslovakia in 1938. Shortly after Munich, Nazi Germany's diplomacy intervened in them, which, for its strategic objectives, abused the natural development of the nation towards its own statehood.