SP - Antonín Švehla a jeho zahraniční partneři. Agrarismus – politický, hospodářský, sociální a kulturní fenomén střední a jihovýchodní Evropy

Sylabus

1) Úvod - Literatura a prameny. 2) Agrarismus (vznik ideologie agrarismu v evropském kontextu - Jules Méline - Mezinárodní agrární kongresy - Mezinárodní institut v Římě). 3) České agrární prostředí a jeho politický vývoj do roku 1918. 4) České agrární prostředí a jeho politický vývoj v první republice. 5) Mezinárodní agrární bureau v Praze (tzv. Zelená internacionála) a jeho tvůrci. 6) Bund der Landwirte v Německé říši - Bund der Landwirte v Československu - projekt Germanische grüne Internationale. 7) Vídeňská agrární platforma - Wiener grüne Internationale. 8) Krestintern (agentura III.

Internacionály) - Otto Rydlo. 9) Transfer agrárních idejí - Slovinsko. 10)) Agrarismus - kultura a literatura. 11) Agrarismus po druhé světové válce; politické procesy s členy Zelené internacionály. 12) Závěrečné shrnutí a rozprava.

Anotace

Revoluční změny let 1848/49 otevřely cestu rychlému rozvoji kapitalistických vztahů na venkově a konstituování moderních agrárních podnikatelských elit. Venkovské obyvatelstvo se stalo uvědomělou součástí české národní společnosti, jež si ovšem nutně podrželo svou specifiku. Jak připomíná František Kutnar: „sedláci již neobdělávají pouhou půdu, nýbrž vlast – a to je statek daleko vyšší a hodnotnější než bezejmenná a dějinami a prací generací nepoznamenaná země“. Tím byla do budoucna určena role českého zemědělce v národní společnosti. Péče o půdu jako národní majetek se stala nezastupitelnou odpovědností českého venkova, jež vstoupila jako integrální

část české selské mentality do vnímání stavovství a následně i do stanov a programů jeho institucionálních struktur. Špičky venkovské společnosti se ve druhé polovině 19. století přetvářely v sebevědomou sociální skupinu schopnou hospodářsky a politicky artikulovat své zájmy.

Mentalita úspěšného obyvatele českého venkova se v krátké době proměnila. Proměnu vyjadřoval posun od mentality „poddanské“ k mentalitě novodobého svobodného sedláka. Prohlubuje se vazba ke „gruntu“, smyslem hospodářova snažení není jen jeho udržení a prosté zajištění obživy rodiny, ale i zvelebení statku, jenž má přejít na syna, jakož i zajištění přiměřené existence ostatního potomstva (např. studia dalších synů či zajištění věna dcerám, aby se mohly „rovnorodě“ vhodně provdat). Rozvolňují se patriarchální vztahy a zvětšuje se distance mezi úspěšným hospodářem, hospodyní a čeledí, jakož i ostatním zemědělským dělnictvem. Vytvářejí se nové sociální skupinové distinkce a vzorce chování vyjádřené i změnou oslovení (přechod od sousede, sousedko, kmotře, kmotro na hospodáři, hospodyně, pane, paní). Narůstá kontrast mezi blahobytem „pantáty“ a materiálním zabezpečením zemědělského dělníka svázaného deputátem či nízkou mzdou. Mentalitní změny rezultují ve vyhraňování selského stavovství.

Soustavný, v různých obdobích více či méně dynamický, rozvoj venkovských agrárních elit dal základ formování nacionálně českých elit finančně průmyslových. Ačkoliv se tyto elity od elit agrárních odloučily, jednalo se o odlučování pozvolné a nikdy ne zcela naplněné. Obě skupiny se sobě navzájem na jedné straně vzdalovaly, na straně druhé byly trvale spojeny „národním zájmem“. Vzájemné zájmové prolínání nacionálně českých elit agrárních, průmyslových, obchodních a finančních mající platformu v národní emancipaci bylo současně komplementováno zájmovým vyhraňováním, jež se odvíjelo od specifických sociálně ekonomických rolí jednotlivých segmentů elit. To sebou neslo i prvky výrazně konkurenční. Zájmové vyhraňování tak vedlo k supranacionální (česko-německé) spolupráci v agrárním prostředí markantní v době první Československé republiky. České agrární elity se zjevně právem nahlížely jako sloup národní společnosti, který umožnil její přežití do moderní doby, stál na počátku její emancipace a vzestupu, a na němž se významně podílel až do naplnění státní svrchovanosti.

Na přelomu 19. a 20. století pokročil proces konstituování ekonomiko-zájmových struktur a formování stavovské mentality českého sedláka již tak daleko, že byly vytvořeny předpoklady pro konstituování centrálního reprezentativního subjektu selských zájmů politické povahy. Založení České agrární strany roku 1899 představuje nesporný vývojový mezník. Nástup nového ambiciózního a také omlazeného vedení spojeného se jménem

Antonína Švehly rozšířilo základnu českého politického agrarismu o další venkovské sociální vrstvy. Byl to právě

Švehla, kdo přišel s mobilizačně integrujícím heslem: „Venkov jedna rodina“. Tato taktika spolu se zavedením všeobecného volebního práva v roce 1907 vytvořily nový prostor pro působení agrárních elit, které se akreditovaly i „ve velké politice“ na celorakouské úrovni.

Význam agrárního sektoru a jeho špiček v ekonomice, politice a národní společnosti podtrhla I. světová válka.

Agrární elity omezené svým stavovstvím – do značné míry stále ještě mentálně zakotveným v 19. století – se staly rovnocenným partnerem tradičních městských stran a mohly přijmout rovnocennou a širokou účast na konstituování obnovené české (československé) státnosti a na formování jejího politického, ekonomického, sociálního i kulturního vývoje.

Síla českého agrárního hnutí, jež sice operovalo tradiční úlohou selského stavu v národní společnosti, spočívala ve schopnosti integrovat atraktivitou svého politicko-hospodářského programu a mimořádnou váhou svých vlivových sítí větší část venkovského obyvatelstva. V centru jeho pozornosti stanul na počátku nosný projekt pozemkové reformy. V průmyslově agrárním Československu byla podpora hnutí do té míry významná, že postačovala na těsné vítězství ve volbách (s výjimkou let 1919-1920) a agrární elity se staly osou všech vládních koalic. Angažmá v orgánech zákonodárné a výkonné moci přinášelo posílení vlivových sítí, jejich vrůstání do státní správy a rezultovalo v markantní rozšíření agrární podnikatelské sféry na oblast průmyslu, zejména zbrojního a strojírenského, jakož i peněžnictví. Agrární elity angažované ve státní správě či průmyslovém sektoru se začaly vzdalovat profilu selské stavovské společnosti. Jejich špičky se „kapitalizovaly“, což vyvolávalo nesouhlas konzervativních tradicionalistů. Část elit vzešlých z agrárního prostředí mentálně „opouštěla“ svůj stav. Přes trend sbližování špiček průmyslového a agrárního podnikání se majetková vzdálenost mezi nimi nezmenšovala, ale naopak spíše zvětšovala. Tato skutečnost neznamenala, co je pro vývoj státu a společnosti významné, snižování

či stagnaci politického a mocenského vlivu agrárních elit, který naopak sílil.

Jako vůdčí element všech vládních koalic, počínaje rokem 1920, se agrární strana a její špičky podílely na formování státní hospodářské politiky a jejím ovlivňování hospodářského prostředí. V průběhu druhé poloviny 20. let zesílil politický a ekonomický vliv agrární strany natolik, že zvolna převážil při formování československé hospodářské politiky nad vlivem skupiny finančně průmyslové.

Výstup představuje písemná práce studenta tématicky se pohybující na vytčených badatelských polích, jež bude profilována v souladu s individuálním studentovým zájmem.