Anotace
Kurz se prostřednictvím konkrétních textů a neliterárních reprezentací komparativně zaměřuje na významy, problémy nebo meze přepisů (překladů) z jednoho uměleckého jazyka do druhého, zejména z verbálního textu do scénického, resp. filmového ztvárnění.
I když cílem kurzu není metateoretická rovina, je v jeho první části nutné připomenout hlavní pojmy a kategorie některých tradičních či novějších pojetích, v nichž se uvažuje o hranicích mezi časovými a prostorovými uměními (Lessing), o diferencích mezi narací a performací (předváděním, prováděním), mezi diskursivními a non-diskurzivními (symbolickými) jazyky. U charakteristiky performativnosti a dnešních kódů reprezentace (Austin, Barthes, Derrida) se vracíme i k problému tzv. hieroglyfického označovaného, hereckého paradoxu (Diderot) a "psaného pohledu". Součástí těchto exkurzů jsou otázky pansémiotiky (převoditelnosti uměleckých jazyků) a analogií mezi literárním narativem a scénickým obrazem.
Další část kurzu se v první fázi zaměří na hledání autonomního filmového jazyka, tj. na vývoj filmu od divadelnosti, přes literárnost k čistému obrazovému výrazu (abstraktní film, surrealisté, nová vlna - caméra-plume). Ve druhé se pak soustředí na narativně-rétorické interpretace jednotlivých filmových a literárních děl v těchto okruzích: 1) jedinečnost filmového výrazu: sen, vize a viditelnost neviditelného v textu a na plátně (Démanty noci: Arnošt Lustig, 1958, a Jan Němec, 1964); 2) filmové adaptace: problém adekvátního a neadekvátního přístupu (Já, truchlivý Bůh: Milan Kundera, 1963, a Antonín Kachlík, 1969; Nesnesitelná lehkost bytí: Milan Kundera, 1982, a Philip Kaufman, 1988); 3)
Film, literatura a vrstvení sémantických významů: romantismus, biedermeier, modernismus (Bram Stoker: Dracula, 1897, F. W. Murnau: Nosferatu, 1922).
- Podle časových možností lze zařadit i další díla (např. Gepard G. T. di Lampedusa ve Viscontiho přepisu).