Syllabus
1) Úvod
Kritika západní dekadence 2) Georg Lukács, Teorie románu, in: Metafyzika tragédie, Československý spisovatel 1967, s. 95 – 134. 3) C. d., s. 135 – 155. 4) C. d., s. 156 – 187.
Revoluční romantismus 5) G. Lukács, Třídní vědomí, in: Třídní vědomí, Filosofia, Praha 2020, s. 207 – 245. 6) G. Lukács, Zvěcnění a vědomí proletariátu, tamtéž, I. Jev zvěcnění, s. 247 – 277. 7) C.d., II. Antinomie buržoazního myšlení, s. 277 – 322. 8) C.d., III. Stanovisko proletariátu (A), s. 322 – 348. 9) C.d., III. Stanovisko proletariátu, (B), s. 348 – 388.
Thermidorský klasicismus 10) G. Lukács, Narrate, or Describe, in: Writer and Critic and other Essays, Merlin Press, London 1970, 110 – 148. 11) G. Lukács, The Intellectual Physiognomy in Characterization, c.d., 149 – 189. 12) G. Lukács, Introduction, Meaning of Modernism, in Meaning of Modernism, Merlin Press, London 1979, s. 13 – 46. 13) G. Lukács, Franz Kafka or Thomas Mann, c.d., s. 47 – 92 14) Závěrečná diskuse.
Annotation
Ve středu Lukácsova díla stojí otázka po možnostech naplnění lidské existence. Experimentálním polem jejího zodpovídání jsou dramata a literární díla, která reflektuje jako kritik a teoretik.
První část kurzu je věnována Teorii románu (1916), jež je vyvrcholením jeho prvního, předmarxistického, tvůrčího období a zároveň mostem k jeho období marxistickému. Lukács, jenž se do počátku 1. světové války pohyboval v mezích, jež filosofické reflexi stanovil Kant a novokantovci, v ní začíná rámovat svou analýzu románu jako moderní formy epiky hegelovským předpokladem, že forma i obsah literárních a uměleckých děl odráží dějinné stádium vývoje sociálních vztahů. Tyto vztahy tedy objektivně předurčují možnost či nemožnost lidského naplnění. Literatura tedy není autonomní sférou, ale součástí uskutečňování ducha a člověka v dějinách. V tomto novém rámci dospívá Lukács při reflexi románu, jenž je zároveň reflexí měšťanské epochy a civilizace k závěru, k němuž dospěl již ve své předválečné esejistice: dosáhnout naplnění v této civilizaci je nemožné, neboť je civilizací úpadku a mechanického umrtvování organických sil života, což se projevuje izolací jednotlivců od společenského celku. Přesun existenciálního tázání z vědomí těchto subjektů na pole dějinných formací umožňuje Lukácsovi postavit otázku alternativy k dekadentnímu Západu: na posledních stránkách Teorie románu naznačuje, že by jí mohl být Dostojevksého Třetí Řím, o několik let později dojde k závěru, že cestu k ní představuje Leninova Třetí Internacionála.
Druhá část kurzu je věnována následné Lukácsově syntéze romantické vize překonání buržoazního odcizení člověka s teologicky pojatým historickým materialismem, o níž se pokoušejí eseje z prvních let po Lukácsově konverzi ke komunismu shrnuté v Dějinách a třídním vědomí (1923).
Třetí část kurzu zachycuje, jak Lukács tento svůj romanticko-revoluční radikalismus ve třicátých letech (v souladu se stalinským duchem doby) převrací do konzervativního přitakání klasicko-humanistické estetice epochy nastupující buržoazie a odmítá modernismus jako umělecký výraz jejího úpadku, jenž začíná ve chvíli, kdy se z revoluční třídy stává třídou vládnoucí. Není tedy náhodou, že jediným nesocialistickým autorem 20. století, kterého Georg Lukács bezvýhradně ctil, byl Thomas Mann, který ve svém prvním románu Buddenbrookovi (1903) kontrastoval heroické gründerství buržoazních generací první poloviny 19. století s úpadkem jejich zženštilých – činu neschopných – vnuků a pravnuků přelomu 19. a 20. století, jejichž údělu chtěl mladý Lukács (syn budapešťského bankéře) uniknout.