Annotation
V návaznosti na výklad staroslověnštiny a církevní slovanštiny je podán diachronní pohled na srbský jazyk. Vývoj jazyka je sledován od nejstarších dochovaných památek až po kodifikaci novodobého spisovného srbského jazyka v 19. století.
Přístup k tématu je sociolingvistický a úzce souvisí s dějinami srbské literatury. Zabývá se otázkou diskontinuity vývoje písemnictví způsobeného tureckou porobou. Významné období rozvoje písemnictví a ur čitou anachronii ve vývoji jazyka představuje ruskoslovanské a slavenosrbské období (17. a 18. století). Soustřeďuje se na jazykovědné dílo V. S.
Karadžiće v 19. století a jeho pokračovatele, kteří prosadili vítězství reformy jazyka ve prospěch živého jazyka. Současně s psanou podobou jazyka je podán přehled nářečí na území dnešního Srbska a Černé Hory v zachycení historického i současného stavu.
Semináře jsou věnovány četbě a jazykovému rozboru písemných památek starší srbské literatury, dobových mluvnic a slovníků. Pozornost se věnuje zejména kodifikačnímu úsilí vytvořit spisovnou normu jazyka vyhovující potřebám nové doby. Jsou čteny i nářeční texty.
