Sylabus
Vybrané kapitoly z maďarské literatury 1. poloviny 20. století 1. E. Ady 2. D. Kosztolányi 3. M. Babits 4. Zs. Móricz 5. L. Szabó 6. F. Karinthy 7. Á. Tóth 8. Gy. Juhász 9. A. József 10. M. Radnóti 11. L. Németh 12. S. Weöres
Texty: 1. E. Ady:
Básnik Hortobádĕ
Byl Kumán, velkooký chlapík, znal trýzeň němých tužeb mládí, své stádo pásl, a tak táhl slavnou maďarskou Hortobádí. Soumraků, fatamorgán kouzlo stokrát mu vroucně žasnout dalo, však když mu srdce porozkvetlo, lidské stádo je ohryzalo. Tisíckrát opájel se krásou, myslíval na smrt, víno, ženy. Kdekoli v jiném koutě světa byl by z něho bard všemi ctěný. On vídal však jen druhy v gatích, špinavé, tupé, u stád v pustě, a hned svou píseň pochovával – klel či hvízdal si bohapustě.
Já jsem syn Goga i Magoga
Já jsem syn Goga i Magoga a tluču marně do zdí, vrat, já ale přesto se vás ptám: smím pod Karpaty zaplakat?
Přišel jsem cestou vereckou, náš starý zpěv mi v uších zní, smím přes Děvín sám prorazit nových dob zpěvy novými?
Ať jsem Vasilem zpívajícím, olovem uši zalejte, ať nových zpěvů neuslyším, surově po mně šlapejte.
Lkám dosud, však bez čekání, přes stálé kletby pusty zlé na nových křídlech písně letí, vítězné přesto, maďarské.
V Paříži byl podzim
Do Paříže včera Podzim vběh, nehlučně se mihl po Saint-Michel, v dusném parnu pod tichými stromy do aleje za mnou přišel.
Toulal jsem se právě kolem Seiny, písně v nachu hořely mi v duši, chraptivé, ach smutné, začazené, o tom, že smrt tělo tuší.
Dohonil mne a něco mi šeptal, po Saint-Michel něco přešlo s chv ěním, bzum bzum bzum a žertovný list stromu přeletěl tam se šustěním.
Chvilka: Léto neuteklo ještě, z Paříže už běží Podzim v smíchu. A že byl tu, teprv jsem já zvěděl pod plačícím křovím v tichu.
Ani potomek, ani předek
Ani potomek, ani předek, ani příbuzný, ani blízký nejsem zde nikoho, nejsem zde nikoho.
Jsem jako každý člověk: výsost, záhada, severní pól, cizost, bludička v dálavách, bludička v dálavách.
Tak běda, běda, nemohu dál trvat, všem už se toužím odhalovat, ať vidouce vidí mne, ať vidouce vidí mne.
Proto ta trýzeň, zpěv, žal, břímě, kéž konečně už milují mě a patřím někomu, a patřím někomu! 2. D. Kosztolányi:
Jitřní opojení
Nerad bych tě nudil. Povím ti to rád. Včera v noci – ve tři až – jsem přestal pracovat. Ulehl jsem. Ale v mozku dál se točil stroj, rachotil a zvučně bzučel jako včelí roj, na loži se vrtěla a prosila má zlost spánek o milost. Nepřišel. Ač ode mne byl stokrát pozvaný po dobrém, i v jedovatém prášku na spaní. Co jsem napsal, vřelo. Srdce začlo vyzvánět rozbušenou čtyřicítkou těch mých cigaret. I dalšími věcmi. Kávou. Prostě vším. Nu což, vstávám, tma mě táhne do oken, v košili se po pokojí sem tam procházím, rodinným svým hnízdem obklopen, jediný, kdo v medových snech není potopen, bloumám jako náměsíčník s lunou nad okem, koukám z okna ven.
Počkej, jak mám začít, abys chápal, co ti chci? Přece znáš mou ložnicí. Když za okny tma se pase, pamatuješ, proboha, kterak smutná, ubohá je Logodská ulice v tom čase. Znáš můj dům. Oknem vidíš do postelí k sousedům.
Lidi, slepí, odevzdaní snům, ležící a bědní. Jejich oči mžourají a vracejí se ke dni do zamžených rozumů, jež se jim nerozední, neboť mozky stiženy jsou všední nedokrevností. Vedle nich jsou boty, šaty každodennosti, oni však sní v pokoji jak v krabici, kterou ve dne zdobí čerstvou kyticí, ale věř, když zadíváš se, zjistíš nakonec, že je každý jejich pokoj jako klec.
Budíček jim ticho protikává, škobrtá, pak vyletí z něj vřava, nervy spáčů roztřese jekotáním: „K světu prober se.”
I ten dům spí v mrtvém, tupém toku, dál bude spát takových sto roků, potom rozpadne se do kopřiv, lidi zapomenou, co tam stálo dřív, zda to bývávalo obydlí anebo chlív.
Nahoře však, příteli, je jasná obloha, třpytivá a velkolepě čirá rozloha, jako věrnost pevná, klenbová. A ta se klene jako něco dávno odložené, duchna mámy, modřina mně na koleně, velká kaňka v školní stránce rozvodněné, ale dýchá hvězdami, jejichž němé duše září nad námi do podzimní noci, do té ještě vlahé, do chladnoucí, nevýslovně daleké jsou v světě s oblaky, dívaly se na Hannibalovy vojáky, teď se dívají i na mě, spadlého sem s dešti, na mě, stojícího v okně, v Budapešti.
Co se potom se mnou stalo, na to nemám odpověď. Zdálo se mi, že nade mnou přešumělo křídlo, že se ke mně vrátilo už pochované zřídlo, dětský věk.
Dlouho zíral jsem na pestré zázraky nebe s tichým úžasem. Na východě rozbřesklo se. Ve vichřivé spoušti hvězdy nepostřehnutelné jiskřivosti roztřásly se, ještě dál a ještě hloub zaplápolal obrovitý snop, zámek nebe otevřel své brány dokořán, oheň sebral pláň, noc a den se přely, nahoře se husté rozcházeli, v šerosvitu temnou čaromoc roztrousila v stínech odplesaná noc, předsálí se lesklo v houfu těl, na schodech se loučil hostitel, vznešený pán, gigant nebeského bálu, velký oslavenec plesového sálu, potom ještě plachý cinkot, krása ve vlání, v rozechvěle ženském šeptání, potom ještě s koncem bálu hlasy lokajů, svolávání drožkářů a kočárů.
I ta krajka v róbě probleskla se z dálky nachové, takové, v níž diamantově svítí namodralý plamen peleríny, která kolem ramen krásné milostnice jako prapor vlaje, na něm zvíří drahokámen, rozdává průzračný třpyt a mír je v něm, nadpozemskou modří jiskří pod nebem, nebo anděl z panenského světa ladným gestem lesklý diadém do vlasů si vplétá, pak se ale ztrácí jako sen v snách do mlžného oparu lehounkého kočáru na oblačných cestách, koketně se směje v jízdě na kolečkách, a zatímco bujní oři cválají, deště zlatých konfet na ně padají v Mléčné dráze, která krásně masopustně svítí se stovkami kočárů a jisker pod kopyty.
Pocit blaženosti hřál, až na výsost jásavě jsem pořvával, na nebi je bál, a každou noc je bál, ale v hlavě zjasňoval se smysl věčna, velikého tajemství, s nímž domů do skutečna vracejí se víly za jitřního mléčna po světelných třídách nekonečna.
Do dnění díval jsem se na ty proměny. Pak pravil jsem: cos hledal, jakou žádost měls k této zemi s bájnou nadějí a k jakým běhnám chodils na nepravost a jaké básničky jsi smolil raději, když tolik roků ztratilo svou vlahost, když tolik nocí vyústilo v marnost, že teprv teď jsi spatřil tuto slavnost?
Padesát, ach, padesát let, v srdci je to znát, mrtvých mi tu přibývá a čím dál víc je ztrát, padesát už dlouhých let nade mnou majestát mnoha živých sousedů v tom nebi září, vidoucích, jak slzy se mi roztékají v tváři. Zkrátka: zlomen, přiznám se ti, láskou k zemi jat, pochopil jsem, že jí musím za vše díky vzdát.
Já vím, že v co věřit nemám ani neumím, odejít že odtud musím, rovněž dobře vím, ještě pukající srdce struně nabízím tu, začínám už konečně i zpívat do
Anotace
Seminář je věnován interpretacím konkrétních děl nejvýznamnějších autorů maďarské literatury 20. století.