Předpokládaná struktura kursu: 27. 2. Informační schůzka, představení kursu 12. 3. I. Základní obrysy modelu a vznik inovací (+Historie výzkumu a teorie difúze inovací)
Číst: Chapters 1, (2), 4 26. 3. II. Rozhodnutí osvojit si inovaci jako problém, Parametry inovace a jejich vliv na pravděpodobnost osvojení
Číst: Chapter 5 and 6 2. 4. III. Kategorie osvojitelů
Číst: Chapter 7 23. 4. IV. Difúzní sítě a koncept kritické masy, Aktéři změny
Číst: Chapter 8 and 9 7. 5. Difúze inovací na nadindividuální úrovni: organizace a státy, Sociální důsledky inovací
Číst: Chapter 10 and 11, Lupač (2018, ch. 5.3.) 21.5. XI. Přínos a kritika DOI – příklad difuze Internetu
Číst: Chapter 3 (pp. 102 – 135), Lupač (2018, pp. 45, 80-84, 88-90, 133-136, ch. 5.3-5.6.)
Difúze inovací (angl. Diffusion of innovations), jejíž moderní kořeny sahají k Tardovi a Simmelovi, představuje unikátní syntézu teorie a empirie s cílem porozumění mechanismům šíření či ne-šíření nových idejí, nástrojů či postupů sociálním systémem.
Její současné aplikace mají široké využití v marketingu, v investičních strategiích, ve vládních sociálních programech a programech technologického transferu, v plánování nových online produktů, v analýzách revolucí, v mezinárodních rozvojových programech atp. Ve své současné podobě je teorie difúze inovací nerozlučně spojena se jménem Everetta Rogerse, který je také autorem s érie stejnojmenných publikací, v nichž s bezkonkurenčním výsledkem syntetizoval dosavadní poznatky na tomto vědeckém poli.
V kursu budou studenti seznámeni s Rogersovou poslední verzí difúze inovací, jejíž jednotlivé části budou průběžně konfrontovány s poznatky z příbuzných sociálně vědních disciplín a teorií jako jsou sociologie vědy a techniky, teorie rozvoje, analýza sociálních sítí a sociologie nových médií. Kurs se bude konat nepravidelně, a to formou samostatné přípravy k diskusi nad přečteným úsekem poslední edice Teorie difuze inovací.
Kurs je uzavřen testem, v němž bude ověřena znalost probrané látky.