Sylabus
Ve filozofickém románu Pascala Merciera (pseudonym švýcarského spisovatele Petera Bieriho) Noční vlak do Lisabonu (2004, česky 2011) cituje jedna z jeho postav slova hlavního hrdiny, záhadného autora jediné knihy Amadeu de Prado: „Víš, myšlení je tou druhou nejkrásnější věcí. Nejkrásn ější je poezie.
Kdyby existovalo poetické myšlení, a myslící poezie – byl by to ráj“. Přes ireálnost tohoto přání, nelze popřít ani úzký vztah mezi filozofií a literaturou, ani skutečnost, že existuje „myslící poezie“.
Někteří autoři a badatelé zcela odmítají rozdělení myšlení a emocionálně-smyslového cítění: filozofie sahá po prostředcích poezie, aby se vymezila vůči vědě, poté, co se pokusila o své zvědečtění, aby se nedostala do přílišné blízkosti poezie, jak tento vývoj charakterizoval filozof Gottfried Gabriel (1990). A naopak poezie se stále znovu vydává na území filozofie, aby se pokusila básnickým jazykem vyjádřit její základní témata jako život, smrt, lidské bytí, poznání a mnohá další.
V přednášce půjde o vývoj tohoto procesu od zejména od počátků estetické moderny kolem roku 1800, chápeme-li modernu jako makroepochu, táhnoucí se více či méně do konce 20. století. Zde začíná něco eminentně nového, co mělo pro vztah filozofie a umění rozhodující význam: totiž, podle teze literárního historika a estetika Silvia Vietty, proces sebezpytování, sebehledání a (fiktivní) sebekonstituce Já v estetickém aktu, v čemž možno spatřovat počátek a jádro umělecké moderny a modernity.
Transcendentalizace estetiky, toto novum, teoreticky zdůvodněné romantickou filozofií umění, vedlo k sebereprezentaci subjektivity ve všech oblastech uměleckého tvoření. V dnešní době nevídané technizace estetiky a estetizace techniky, téměř výhradně technicky produkovaných simulatorních obrazů, která je zároveň dobou (nostalgické) reflexe estetické moderny, se ukazuje, že tato reflexe je – jak si uvědomoval již Friedrich Schlegel – nekonečným procesem.
S romantismem kolem roku 1800 zesílil v Evropě kritický postoj k procesu technické modernizace a industrializace světa, k diverzním formám moderní racionality, zvědečtění života a ekonomizaci umění. Tento proces vede devatenáctým stoletím až k moderně desátých let 20. století, kdy se uskutečnila estetická realizace nové životní zkušenosti, kterou Hans Robert Jauß charakterizoval jako vědomí ztráty skutečnosti, autentičnosti světa i vlastní identity v dílech Marcela Prousta, Huga von Hofmannsthala, Guillauma Apollinaira, Andreje Bělého, Franze Kafky, Thomase Manna, R.
M. Rilka, T.
S. Eliota, Roberta Musila ad.
V německé romantické filozofii a literatuře (Novalis, Fichte, Hölderlin, Schelling ad.) začíná „něco“, co se jeví jako eminentně moderní, totiž (sebe)hledání bytostného, suverénního a autonomního Já („Selbst“). Tato hledání vlastní identity se uskutečňuje výhradně v procesu psaní, jako událost psaní a sebekonstrukce prostřednictvím řeči.
Jde o estetickou a uměleckou modernu jako proces zkoumání jiné subjektivity: emocí, obrazotvornosti, fantazie, reflexe, smyslového vnímání, tedy konstrukce světa představ subjektivního vědomí. Z této perspektivy je estetická moderna, jak zdůrazňuje Silvio Vietta, konstruktivním projektem.
Přednáška bude v literatuře a výtvarném umění sledovat vývoj procesu estetické modernizace, chápané jako estetické osvobození subjektu a subjektivity v průběhu 19. a 20. století. Zásadním impulzem tohoto procesu byla šokující zkušenost kolapsu osvícenské racionality a filozofie rozumu v brutálním teroru Francouzské revoluce jako ničím neospravedlnitelné a nevysvětlitelné – ani teologicky, ani eticky, ani jinak - krutosti člověka vůči člověku, cynicky prezentované jako jeho „osvobození“.
Ve svých počátcích kolem roku 1800 je tedy estetická moderna konfrontována s do té doby neznámou formou nesmyslné brutality, která radikálním způsobem zpochybnila tradiční antropologii a utopii dobra a krásna (u Hölderlina, Schillera, Büchnera ad.) a nechala rozvinout pro umění moderny důležitou estetiku ošklivosti (s počátky u Goyi a později Baudelaira ad.). V souvislosti s modernou na počátku 20. století bude pozornost věnována krizi řeči (Hugo von Hofmannsthal ad.) a krizi prožívání skutečnosti jako neautentičnosti světa a pokusům o překonání této krize evokativní silou nového básnického jazyka a obrazotvornosti v avantgardě.
Avantgardní hnutí 20. století dále rozvíjejí projekt moderny jako transcendentálně subjektivní projekt, posílený kritickou dimenzí paměti, fragmentárnosti, ambivalence. Do jaké míry a v jakých formách tento proces pokračuje po válce ve druhé polovině 20. století, v době postupné estetizace banality, ale také politiky a techniky, v době totálního rozšíření hranic pojmu individuální kreativity a k jeho vyprázdnění, bude dalším tématem přednášky.