Dějiny Centrální Asie A II

Sylabus

Hlavní tematické okruhy: 15. Uvedení k dějinám Tibetu, literatura 16.

Archeologie Tibetu: neolitická naleziště v Mkhar ru a Čhu gong 17. Archaický Tibet v mýtických podáních tibetských pramenů 18.

Mýty o původu Tibeťanů a původu prvního tibetského krále 19. Mytičtí vládcové tibetské královské dynastie 20.

Král Songcän Gampo a otázka buddhismu v době jeho vlády 21. Král Thisong Deucän, stavba prvního kláštera v Samjä, příchod indických panditů 22.

Vláda krále Ralpačäna, překládání indických textů, král Darma Udumcän: apostata? 23. Rozpad tibetské říše a stoletá doba neznáma, počátek pozdějšího šíření buddhismu 24.

Okolnosti vzniku tradice sakja a kagjü, ňingma a bön 25. Mongolové v Tibetu 26.

Dalajlamové, tradice gelug

Anotace

Dvousemestrální předmět je rozvržený do dvou bloků věnujících se nejprve dějinám na širším území Vnitřní Asie a posléze území etnického Tibetu. První část zahrnuje mongolské dějiny do roku 1368, tedy do rozpadu mongolské

říše. Věnuje se nejprve historii jednotlivých etnik (popř. jejich státních útvarů), která se kdy na území dnešního i historického Mongolska vyskytla, a to od období Xiongnu do počátku 12. stol. (Xiongnu, kmeny Xianbi, Turci,

Ujguři, Kitanové, Džurčenové). Výklad posléze přechází k formování mongolského etnika jako takového, jeho následnému vzestupu (sjednocení kmenů Temüdžinem), vytvoření Mongolské říše (jmenování Čingischánem, mongolský zákoník, vojenská demokracie apod.) a jejím dobyvačným válkám, Mongolům v Evropě, ovládnutí Číny a založení dynastie Jüan, a definitivnímu pádu Mongolské říše. V druhém bloku jsou dějiny Tibetu nahlížené v

úzkém sepětí s tibetskými náboženstvími, která v dějinách hrála zásadní roli. Ty nejsou v předmětu představené pouze jako pokračování či kopie určitých severoindických buddhistických tradic, ale jako svébytný útvar v němž se uplatňuje umění kombinování a přetváření importovaných tradic především čínských a indických. Pozornost je věnována i dodnes v mnohém záhadnému tibetskému náboženství bön, které se otevřeněji přiznává k pluralitě zdrojů svých nauk a může tak být paradoxně chápáno jako věrnější obraz tibetské religiozity. Druhá část věnovaná

Tibetu dovádí historický náhled do 17. století.