Sylabus
Teorie literatury se dnes nachází ve zvláštní situaci: na jedné straně je samozřejmou součástí studijních filologických programů, na druhé straně probíhají mezinárodní konference a diskuse na téma „Theory after the end of theory“. Jestliže jsou osmdesátá a devadesátá léta 20. století, pokud jde literární teorii, ve znamení diferencování a pluralizace teoretických koncepcí a modelů, otevřela se na konci devadesátých let pro literární teorii nová oblast vědy o médiích, teorie médií, kulturologických nebo kulturně-sociologicky, resp. sociologicko-historicky zaměřených studií, ale také oblast přírodních věd, neurovědy atd. Navzdory tomuto rozpětí zůstávají stále platnými a podstatnými základní otázky: Co je literatura? Co je úkolem literární teorie? Jaká je její vědecká pozice? Možná má pravdu také literární teoretik a významný romanista Hans Ulrich Gumbrecht, který vyslovil názor (Atmosphere, Mood, Stimmung. On a Hidden Potential of Literature, 2012), že literární věda by se neměla soustředit na diskuse o teoriích a metodách, nýbrž mnohem spíše na „naladění jako dimenzi literární zkušenosti“, že „čtení“ těchto naladění a atmosfér je možnou budoucností literární vědy. V každém případě víme, že smyslem literární teorie není otevírat zasvěceným čtenářům hermetické a exkluzivní horizonty uměleckých textů, nýbrž – a jako kontra stále opakovaným předsudkům – uvážlivým uplatňováním metodologických, literárně-teoreticky fundovaných koncepcí otevírat literární umělecký text, tj. činit jej plauzibilním všem zájemcům. Stejně tak je zřejmé, že literární věda nemůže být – a to je také často opakovaný předsudek – něčím libovolným, již proto ne, a v prvé řadě proto ne, že interpretace uměleckých děl má být adekvátní umělecké intenci. Každá textově interpretační praxe, směřující k objasnění a výkladu, postupuje implicitně metodicky. A každý textově interpretační postup, jenž si nárokuje odbornost, musí být intersubjektivně zprostředkovatelný a verifikovatelný. Proto je často opakovaný názor, že teorie znesnadňuje nebo dokonce zatemňuje rozumění dílu, mylný a v každém ohledu diletantský.
Základní teoretické koncepce a metodologické přístupy: hermeneutika – recepční estetika – intertextovost a intermedialita – naratologie – strukturální analýza textu – literární sémiotika – nový historismus (New Historicism) – analýza diskurzu – dekonstrukce – psychoanalytická lit. věda – sociálně-historický přístup – feministická teorie.