Sylabus
Výuka bude zaměřena především na předpoklady práva, jejichž znalost by studentům měla umožnit hlubší vhled do konkrétních soudních rozhodnutí a orientaci v nich, zejména Evropského soudu pro lidská práva, ale i dalších mezinárodních i národních soudů, např. v USA. Studium těchto rozsudků se neobejde bez širšího historického, sociologického i psychologického vhledu do problematiky rovnosti a diskriminace, ať už jde o práva žen, náboženských aj. menšin (dnes zejména muslimů), tělesně postižených atd. Vždy se přitom jedná o nějaký střet univerzálního a partikulárního; v dané souvislosti je přitom zásadně důležité, co vlastně dnes považujeme za univerzální.
Ve výuce budou probírány konkrétní soudní rozhodnutí. Relevantní budou především judikáty, které se nějakým způsobem dotýkají právě střetu univerzálního a partikulárního.
Anotace
Předmět tematizuje problematiku střetávání různých hodnotových systémů a přístupů ke světu, a to jak z hlediska práva, tak i dalších oborů, zejména filosofie, historie a sociologie. Samotný termín diskriminace (z lat. dicriminare, odlišovat) původně znamená odlišení. Byl-li někdo – především jako člen určité náboženské, národnostní či jiné menšiny – vnímán společností jako odlišný, a chtěl-li si tuto "jinakost" zachovat, obvykle na to zákonodárce, ať už ze své vůle nebo pod tlakem společnosti, nějak reagoval. Jiní mohli vykonávat jen určitá zaměstnání, což obvykle vedlo k posílení stávajících stereotypů a předsudků. Např. Židé byli k finančním operacím, považovaným z hlediska křesťanské věrouky za cosi "nečistého", v podstatě donuceni. Právo tedy na jedné straně menšinám ukazovalo, kde je jejich místo, současně je ale také chránilo, jak dokazují např. papežské konstituce.
S rozvojem přirozeného práva a s příchodem myšlenek rovnosti před zákonem se diskriminace postupně stávala diskriminací v současném slova smyslu. Značným problémem se v této souvislosti stal osvícenský univerzalismus. Pokud si menšiny, typicky opět Židé, chtěli zachovat svou odlišnou identitu, opět byli "jiní" a tudíž podezřelí. Moderní antisemitismus nakonec vedl k mnohem děsivějším důsledkům než středověký antijudaismus. Důkazem jsou např. Norimberské zákony z roku 1935, které rozdělily společnost, v níž, zdálo by se, dávno "zdomácněla" rovnost před zákonem, podle rasového klíče. Stejně krutě jako s Židy ovšem hitlerovský režim nakládal např. s Romy nebo s homosexuály. Pozoruhodným pokusem o vyrovnání se s odkazem nacistického práva je právní filosofie Gustava Radbrucha, jehož slavná "formule" se v rozhodnutích nejvyšších německých soudů objevovala nejenom po válce, ale také po pádu Berlínské zdi.
V současných liberálních demokraciích právo menšiny zpravidla chrání a poskytuje jim prostor, aby mohly zachovávat své tradice. Velice často přitom zejména ve vztahu k historicky znevýhodňovaným menšinám překračuje hranice formální rovnosti a pokouší se nastolit materiální rovnost. Přílišná snaha o "povznesení" jedněch ovšem může znamenat diskriminaci druhých, v daném případě většiny, ev. i menšin, které žádné speciální předpisy nepožadují ani nepotřebují. Celkově lze výsledky tzv. vyrovnávací akce (affirmative action) v USA přivítat, otázkou ale zůstává, zda formální rovnost "netrpí" příliš.