Charles Explorer logo
🇨🇿

Fundamentální teologie 2

Předmět na Katolická teologická fakulta |
KSTE011

Sylabus

Církev zakořeněná v Ježíši z Nazareta    

I. Od Ježíše k církvi  

I.1.  Historický náčrt  

Skutky: Letnice, Petr, Pavel

Skt 2,38.42-47: obrácení vírou k JK, křest, dar DS, eucharistie, láska k souvěrcům a potřebným – nejranější elementy vývoje a formování církve  

Evangelia

Nezpochybnitelné přípravy na misi  

Pavlovská literatura

První náčrty ekleziologie – o církvi již teologicky + organizační záležitosti  

Ignác z Antiochie, Irenej, Origenes, Jan Zlatoústý, Ambrož a Augustin:

Teologické promýšlení založení církve  

Augustin, Tomáš a koncil z Vienne (1312): církev z boku Kristova (Jan 19,34) jako Eva z Adama (Gen 2)  

TK a protireformace: právní pohled na církev: vyvolení Petra – primát; ius divinum; církev vs. Sola Scriptura (norma non normata = exkluzivita PS pro katolíky VERSUS sola Scriptura = exkluzivita PS pro evangelíky)  

V boji proti osvícenství a modernismu: zdůrazňováno explicitní a speciální založení církve: 1VK: „sanctam aedificare Ecclesiam decrevit“ (DH 3050) + Lamentabili (DH 3452) + Pascendi (DH 3492); Antimodernistická přísaha (1910): církev byla založena na zemi Ježíšem přímo a bezprostředně (DH 3540)  

Manuály říkají: JK „založil“, „vybudoval“, „ustanovil“:

Povolání 12

Primát Petrův a jeho pokračování

Předávání trojí moci Krista – „potestas docenti, sanctificandi et regendi“ na apoštoly

Ustanovení eucharistie jako nové smlouvy   2VK: LG 2-5: ustanovení jako proces (1krát založení a zakladatel)

Vybrané otázky z ekleziologie od MTK, jež začínají tématem založení církve (reakce na H. Künga, L. Boffa)  

I. 2. Klasická „dvojjména“:    

Písmo a církev

-        PS od počátku norma normans – norma non normata

-        PS jako literární objektivace víry apoštolské církve JE základem pro další časy církve

-        PS definuje a konzervuje depositum fidei

-        U Otců a v středověké teologii je PS intimně propojeno s tradicí

-        PS však od protestantské krize chápáno též v axiomu „Sola Scriptura“

-        TK (DH 1501): pro víru je PS materiálně dostatečné a tradice jej jen interpretuje (traditio interpretativa) – pro mravy a zvyklosti (mores et consuetudines) není PS materiálně dostačující a je obsahově, tj. materiálně doplněna tradicí (traditio constitutiva)

-        2VK (DV9): PS a tradice „ex eadem scaturigine promanantes“; PS je jediným slovem, které je neseno tradicí. Tradice a) říká, co je kánon (DV8); b) z ní církev získává jistotu, jak rozumět PS; c) aktualizuje a prohlubuje pochopení PS (DV 8; 12; 21; 24n) ius divinum – ius ecclesiasticum  

-        téma TK zejména v otázce ustanovení svátostí Kristem

-        myslí se tím pozitivní božské ustanovení nějaké reality (s možností doložení v PS)

-        Augustin: „Divinum ius in Scripturis habemus.“    

-        Tomáš: „Ius divinum est quod pertinet ad legem novam.“ (I-IIae, q.107, a.4) „Ius divinum est quod ex gratia non tollit ius humanum quod est ex naturali ratione.“ (II-IIae, q.10, a.10)

-        Luther: ius divinum = PS; ius ecclesiasticum = implicitní obsahy PS; ius humanum = koncily a papež

-        1VK: Petrův úřad je de iure divino (DH 3058) – reflexe církve jako zdůvodnění

-        TK, 1VK, 2VK: ius divinum SE NEODVOZUJE od exkluzivního a explicitního v Písmu jednoznačně dohledatelného založení (ius divinum je prominentní nástroj Ducha svatého či nějaké klíčové dílo Prozřetelnosti)

-        Toto širší pojetí ius divinum se užívá v katolické církvi jak u monarchického episkopátu, tak u Petrova úřadu (tedy nikoli jako specifické historické slovo)

-        Ius divinum je vždy založené v historii a vždy musí být pochopené a pojmenované člověkem

-        Ius divinum se nedá úplně odlišit od ius humanum (vždy nese otisk historie), není však pouhý sociologický produkt, ale výsledek působení Ducha svatého, jak to odpovídá pneumatologické povaze církve.  

Rozlišujeme:

-        fakt ustanovení Pánem a možnost tuto skutečnost odargumentovat přímo z Písma

-    zjišťujeme, co se myslí termínem ius divinum, v té které tradici      

I.3. Současná teologie ke vztahu JK a církve                                    a)     Harnack, Sabatier, Tyrell, Loisy, Bultmann (30-tá a 40-tá léta XX. století)

-        JK nechtěl církev

-        Místní církve jsou „echo“ evangelia a církev je „poježíšovská“ konfederace místních církví

-        ŘKC se svátostmi je výsledkem vlivu helenismu a římského impéria a je reakcí na nepřicházející paruzii

-        Loisy: „Ježíš hlásal Boží království, a přišla církev.“ Původně šlo o reakci na A. Harnacka a myslel to konstruktivně.   b)     „nový konsenzus“ – 40. léta (dnes J. Jeremias)

-        církev eschatologický lid boží, který je otevřený pro pohany (církev jako „parta“, jež fandí přicházejícímu eschatonu)

-        už předvelikonoční Ježíš  jeho učedníci chtěli církev jako nový eschatologický Izrael

-        smrt a vzkříšení JK – faktický začátek eschatologického společenství

-        Letnice: eschatologické dary Ducha svatého

-        12 apoštolů – obnovení eschatologického Božího lidu – nového Izraele – otevřeného pro pohany   c)     Käsemann (1963) – Frühkatholizismus

-        pavlovská ekleziologie (charismata) VERSUS katolická ekleziologie (deuteropavlovská literatura a Lukáš s důrazem na úřad a autoritu)

-        „kánon uvnitř kánonu“

-        „Urgemus Christum contra Scripturam“

-          d)     pozice katolických teologů (Schnackenburg, Vögtle,…)

-        církev zrozená ve velikonoční perspektivě

-        o církvi můžeme hovořit až po Velikonocích, nicméně ve světle Velikonoc můžeme interpretovat jeho život a učení a najít i u předvelikonočního „kirchenstiftende Akte Jesu“ – církev zakládající jednání.

-        H. Fries: Ježíš se dá velmi dobře vyložit i církevně a povelikonoční komunita to udělala

-        Küng, Boff: Ježíše úplně neznásilníme, pokud budeme vidět v církvi prodloužení jeho mise

-          e)     nová syntéza exegeticko teologická

-        u předvelikonočního Ježíše je třeba hledat církev „pod povrchem“ jeho slov a činů

-        dokument MTK z roku 1986 hovoří o implicitní ekleziologii

-        církev je nový Boží projekt, jenž zůstává v kontinuitě s Izraelem

-        JK působení Boha v Izraeli naplňuje a „posouvá“ dál

-        JK aktualizuje království Boží na zemi   f)      církev jako obnovený Boží lid

-        JK je nejen zakladatel církve, ale především obnovitel Izraele

-        to první, o co mu jde, je církev

-        to, co označujeme slovem církev je tedy nový Izrael – hlavní téma předvelikonočního Ježíše

-        už předvelikonoční komunita to pochopila a povelikonoční komunita v tom pokračovala

-        po velikonočních událostech dochází k transformaci (Ježíš je v nebi), ALE je církev je s ním v existenciální a strukturální kontinuitě.      

Závěr I.  

Církev je svátostí (LG 2-5): a) je založená Kristem,                                                b) je vnějším znamením                                                c) vnitřní milosti ad a)    JK je zakladatelem církve (LG 5, MTK 1985, MTK 1986)  

-        implicitní ekleziologie evangelií

-        zakládání církve jako proces

-        po Velikonocích: společenstvím BK je církev

-        po Velikonocích BK svěřeno církvi    

Téma církve závisí na pochopení Ježíše Krista. Kvalita teologie kolem otázky Co je církev? závisí na kvalitě teologické odpovědi na otázku Kdo je Ježíš? Jinými slovy: odpovědi na otázky Kdo je Ježíš?a Jaké vědomí o sobě m

Anotace

Předmět je věnován fundamentální ekleziologii a má následující důrazy:

A. Fundamentální ekleziologie: uvedení do problematiky (historický pohled:apologetický traktát o církvi; příspěvek 2. vatikánského koncilu: GS 45; církev a svědectví: Synod 1985)

B. Církev ukotvená v Ježíši z Nazareta (od Ježíše k církvi; prvotní církev: norma a základ církve všech dob; petrínská služba)

C. "Místo" církve ve víře ("credo ecclesiam": církev ve vyznáních víry; svědectví církve jako důvod pro víru; význam církve v aktu víry; svědectví církve jako podmínka víry a ekleziální známka kredibility)

D. Svědectví: ekleziální známka kredibility (kategorie svědectví; křesťanské svědectví: ekleziální známka kredibility; zakládající apoštolské svědectví: prvotní církev; svědectví života: trvalá známka)

Závěr: svědectví jako cesta věrohodnosti církve (svědectví jako trojí pozvání k víře: od apoštolského svědectví ke svědectví života prostřednictvím svědectví Ducha)

The course is devoted to fundamental ecclesiology and has the following emphases:

A. Fundamental Ecclesiology: Introduction to the Problem (historical view: apologetic tractate on the Church, contribution of the Second Vatican Council: GS 45, Church and Testimony: Synod 1985)

B. The Church Anchored in Jesus of Nazareth (from Jesus to the Church, the early Church: the standard and basis of the Church of all time, the service of pope in the Church)

C. "The Place" of the Church in Faith ("credo ecclesiam": the Church in the confessions of faith, the testimony of the Church as a reason for faith, the role of the Church in the act of faith, the testimony of the Church as a condition of faith and the ecclesiastical sign of credibility)

D. Testimony: the ecclesiastical sign of credibility (categories of testimony, the Christian testimony: the ecclesiastical sign of credibility, the foundation of the apostolic testimony: the early church, the testimony of life: the permanent sign)

Conclusion: testimony as the path of the credibility of the Church (testimony as a triple invitation to faith: from the apostolic witness to the witness of life through the testimony of the Spirit)