Pro realizaci environmentální výchovy jsou různé důvody. V prvé řadě jsou to důvody formální, legislativní. Odpovědí na otázku Proč? pak může být: „Protože je realizace environmentální výchovy nařízena školským zákonem.“ Taková odpověď ovšem sotva hloubavému pedagogovi stačí k tomu, aby se skutečně snažil o kvalitní realizaci environmentální výchovy. Spíš povede k formalismu. Proto musíme jít hlouběji. Tento hlubší pohled nám umožní pochopit, že environmentální výchova je důležitá pro společnost. Na otázku Proč? pak odpovíme: „Protože se změnily podmínky (více lidí žije na stejně velkém území), a proto se musí změnit chování lidí. Environmentální výchova je nástrojem, který má ke změně chování vychovávat“. Jak bude níže vysvětleno, je tato odpověď zcela správná. Jenže, aby vše fungovalo, nemusí změnit své chování všichni, ale jenom většina. Proto jsou oprávněné obavy, zda environmentální výchova není nástrojem ideologickým, díky kterému skupina privilegovaných manipuluje s chováním většiny lidské populace. Více se této obavě budeme věnovat níže. Ovšem, ať už naše diskuse o tom, zda je environmentální výchova ideologií nebo ne, dopadne jakkoli, je to ještě třetí odpověď na otázku Proč?, a tou je: „Protože je to dobré pro dítě. Dítě totiž niterně a bytostně potřebuje kontakt s přírodou a jejími součástmi.“ Tato odpověď mně jako matku a pedagoga natolik uspokojuje, že se environmentálnímu vzdělávání a výchově více než dvacet let věnuji, ačkoli si uvědomuji různá rizika (počínajíc od formalismu až po riziko ideologického zneužití).
Všechny tři, zde velmi zběžně zmíněné, důvody jsou v následujících odstavcích důkladně vysvětleny.
Environmentální výchova jako legislativní povinnost
V Rámcovém vzdělávacím programu předškolního vzdělávání je jmenováno pět vzdělávacích oblastí (biologická, psychologická, interpersonální, sociálně kulturní a environmentální), které jsou nazvány:
Dítě a jeho tělo, Dítě a jeho psychika,Dítě a ten druhý,Dítě a společnost,Dítě a svět. Environmentální aktivity mohou být realizovány ve všech jmenovaných oblastech (vždyť v Rámcovém vzdělávacím programu základního vzdělávání je environmentální výchova realizována jako téma průřezové), nejvíce pozornosti je jim věnováno ve vzdělávací oblasti Dítě a svět. Rámcový vzdělávací program předškolního vzdělávání stanovuje dílčí vzdělávací cíle (co pedagog u dítěte podporuje), dále vzdělávací nabídku (co pedagog dítěti nabízí), očekávané výstupy a upozorňuje i na rizika, která ohrožují úspěch vzdělávacích záměrů pedagoga. Podle Rámcového vzdělávacího programu předškolního vzdělávání by se měly jednotlivé vzdělávací oblasti vzájemně prolínat.
Skutečnost, že je environmentální vzdělávání jmenováno ve školském zákoně a v Rámcových vzdělávacích programech pro všechny stupně vzdělávání (a tudíž je povinné!), není zásluhou nějakých nadšenců, kteří toto téma prosadili ve vládě, ale je to díky mezinárodní dohodě evropských států. Tedy deklarace nazvané Mezivládní konference o ekologické výchově z roku 1977, která byla uzavřena v Tbilisi (Gruzie) na mezinárodní konferenci o výchově UNESCO-UNEP. Závěrečný dokument této konference vyzývá vlády evropských států k tomu, aby začlenily environmentální výchovu a vzdělávání jako součást státní politiky a navzájem v této oblasti spolupracovaly. Naše země, tehdy Československá socialistická republika, ratifikovala tuto deklaraci v roce 1978 (usnesením federální vlády č. 110/1978). Rámcové vzdělávací programy reagují tedy na tuto nadnárodní dohodu.
Více informací o historii tzv. zeleného hnutí naleznete například v publikaci Základy ekologie a problematiky životního prostředí (Jančaříková, 2009).
Legislativní důvody, ale nestačí. Legislativa se mění, i Rámcový vzdělávací program předškolního vzdělávání bude brzy aktualizován. Potřeba environmentální výchovy má i hlubší kořeny, než legislativní.
Environmentální výchova pro společnost
Při výuce využívám pro vysvětlení významu environmentální výchovy ráda model „Údolí v lese“, který jsem vytvořila inspirovaná knihou Erazima Koháka Čertování s Míšou. Maluji tento model na tabuli a diskutuji se studenty (budoucími i současnými pedagogy).
Model Údolí v lese
V údolí pod horami u potoka, ve kterém žijí pstruzi, stojí jeden srub. Jeho obyvatelé, první bílí osadníci (pionýři), žijí v přírodě a nemusí si dělat velké starosti se svým chováním – vodu k pití, k vaření i k praní berou z potoka, v potoce myjí nádobí, do potoka vylévají splašky, odpadky mohou vyhazovat z okna, na záchod chodí do lesa s lopatkou (nebo i bez ní). Dřevo získávají z lesa. Na blízkém pozemku také pohřbívají své mrtvé. Co se děje se zbytky jídel, s exkrementy, s odpadky, aj.? Příroda si s nimi poradí. Přírodní ekosystém má totiž schopnost autoregulace – tedy schopnost udržovat sám sebe ve stabilním stavu. Zbytky jídel v potoce mírně vychýlí ekologickou rovnováhu, do dospělosti přežije o několik pstruhů více, protože mají více potravy (jedí zbytky), sami zase poslouží jako potrava lidem. Odpadky pod oknem roztahají psi nebo divoká zvířata. Obdobně si zem poradí s exkrementy a mrtvými těly, obdobně se v lese obnovuje dřevo. Rodina pionýra ovlivňuje prostředí, ve kterém žije, ale vlastně (nebo jakoby) se nic neděje, prostředí zůstává díky autoregulačním schopnostem ekosystému stálé, v rovnováze. Pokud se do údolí přistěhuje další rodina, tak se pravděpodobně prostředí stále udrží v rovnováze. Pokud se ale stěhují další a další rodiny, přijde okamžik (ekologové ho nazývají překročení nosné kapacity ekosystému), kdy autoregulační mechanismy přestanou fungovat. Potok nebude schopný zvládnout veškeré znečištění a voda v něm začne hnít, pstruzi zemřou a lidé onemocní ze závadné vody. Země nebude schopná pojmout všechny exkrementy a mrtvá těla, lidé pak při potřebě nebudou moci najít čisté místo. Ekosystém se zhroutí, údolí přestane být příjemným místem k životu.
Proč lidé dovolí postavení toho XY-tého srubu, když ví, že hrozí zhroucení ekosystému? Protože určit přesně nosnou kapacitu prostředí, není možné. Lze ji jen odhadovat. Záleží na velkém množství dílčích faktorů, například potok, který teče rychleji, vstřebá větší množství nečistot, než potok pomalu tekoucí, protože je jeho voda více obohacena kyslíkem.
Lidé neumí přesně vypočítat nosnou kapacitu prostředí, proto byla v minulosti tolikrát překročena. Lidé ze zničeného údolí (nebo z jakéhokoli jiného území) se čas od času musí přestěhovat na jiné, dosud funkční místo. Někdy, na územích hustěji osídlených, prodloužily moudré zákony a moudrá nařízení dobu pobytu na jednom místě. Jednalo se o domluvy v různých praktických činnostech: zákaz vyhazovat odpady z oken, povinnost postavit záchody a veřejnou kanalizaci, pohřbívat na jednom pohřebišti, vylévat splašky ne do řeky, ale na místa k tomu určená (nebo dokonce do kanalizace vedoucí k čistírně odpadních vod), zákaz plivat na zem. Podobná nařízení známe z našeho života (a většinu z nich přirozeně respektujeme), protože na území našeho státu o životní prostředí po staletí pečujeme. Přesto jsou tato opatření v dnešní době nedostatečná. Příčinou je narůstající počet obyvatel. Na planetě Zemi je skoro 7 miliard lidí (konkrétně k březnu 2010 to bylo 6 829 961 010 a k listopadu 2019 to bylo 7 742 823 775 (Worldmetrs). V době, kdy jsem chodila do školy, to byly „jen“ 4 miliardy. Počet lidí se v současnosti každoročně zvýší o 80 miliónů. Tento trend bude v nejbližších letech pokračovat, proto se také bude stále navyšovat tlak lidské populace na životní prostředí. Zeměkoule je plná lidí, ubývá míst, do kterých je možné se přestěhovat z míst vybydlených. Stěhovací strategie tedy nebude již dlouho fungovat (leda, kdyby se podařil sen autorů sci-fi knih a lidstvu se podařilo osídlit jiné planety nebo Měsíc), proto je potřeba přidat další opatření, vytvořit nová pravidla chování (hovoříme o tzv. udržitelném nebo trvale udržitelném životu). Teoreticky je zřejmé, že při stálém nárůstu lidské populace, ke zhroucení musí dojít, otázkou je, kdy. Někteří tvrdí, že nikdy (sci-fi model osidlování jiných planet nekonečného vesmíru), jiní tvrdí, že velmi brzy, další dokonce tvrdí, že k nevratnému narušení stability planety Země již došlo.
Environmentální výchovu do vzdělávacích programů zařadili lidé, kteří připouští existenci environmentálních problémů, ale kteří zároveň věří, že to „má ještě smysl“, že se „ještě dá něco dělat“. Významně se na osvětě v této oblasti podílela bývalá ministerská předsedkyně Norska G. H. Brundtlandová, která pro OSN připravila zprávu Naše společná budoucnost (Our Common Future), ve které jednak p
Reasons for environmental education. Legislative (Czech program of preschoo education, transnational declaration).
Pragmatic or "it is necessary" (carrying capacity of the environment, bearing capacity, global ecosystem and its problems). Specifics of environmental education in preschool age.
Notable personalities (Emilie Strejčková, Květoslava Burešová). Organizations providing methodological support (Spider Web - Mrkvička, Environmental Education Centers).
Methods of work in EEA. Examples of good practice (Kindergarten Semínko, Forest kindergartens, etc.).
Literature on the topic.