Cílem předmětu je seznámit studující s vývojem rakouské literatury 19. století od období proslulého Vídeňského lidového divadla po počátek dalšího zásadního světově proslulého období rakouské literatury v období Vídeňské moderny. Rakouskou literaturu v jejím odlišném směřování od německé literatury nejvíce ovlivnilo období osvícenského josefinismu, jemuž je věnována úvodní přednáška.
Rakouská literatura neprošla obdobím klasiky a romantismu, které zásadně zformovaly sousední německou literaturu, místo nich rozšiřovala barokně-osvícenské tradice především v lyrice a dramatu. Jeho vrcholem je Vídeňské lidové divadlo ve svých hlavních představitelích Raimundovi a Nestroyovi, které podstatně utvářelo rakouské literární 19. století.
Vedle nich zformovala barokní a osvícenská tradice zakladatele národní rakouské literatury Franze Grillparzera. Paralelně s lidovým divadlem se v nesvobodné metternichovské éře rozvíjí literatura rakouského biedermeieru, která vrcholí v prozaické tvorbě velikána evropského románu 19. století Adalberta Stiftera.
Zatímco v německé prostředí se literatura liberalizuje a politizuje v hnutí Junges Deutschland a v politické lyrice 40. let 19. století, tento směr je v Rakousku potlačován a jeho představitelé se pravidelně uchylují do ciziny (Nikolaus Lenau, Anastasius Grün). V liberální éře rakouské monarchie po roce 1860 sílí v literatuře realistické tendence, ovlivněné stejně jako v Německu apolitickým poetickým realismem, nicméně s typicky rakouským sklonem k psychologizaci realistických hrdinů (Marie von Ebner-Eschenbach, Ferdinand von Saar, Jakob Julius David, později Peter Rosegger).
Zajímavým rysem tohoto období rakouské literatury je skutečnost, že převážná většina vynikajících autorů pocházela z Čech nebo Moravy. Realismus ústí v naturalistickou tvorbu Ludwiga Anzengrubera, jímž se období před nástupem Vídeňské moderny uzavírá.