Sylabus
Předmět Základy ekologie a environmentalistiky má vytvořenou podporu v Moodlu. V moodlu naleznete prezentace, okdazy na studijní materiály dostupné on- line a také příklady otázek, které se mohou objevit v testech.
Sylabus k předmětu
PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D. 1. Úvod
Školský zákon přijatý v roce 2004 s účinností od 1. ledna 2005 oficiálně zahájil českou kurikulární reformu, která byla připravována od roku 2001. Pro každý obor vzdělávání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání se vydávají rámcové vzdělávací programy. Rámcové vzdělávací programy (RVP) vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávací programů, hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic. Rámcový vzdělávací program základního vzdělávání (RVP ZV) obsahuje Environmentální výchovu jako jedno z šesti průřezových témat. Podobně rámcový vzdělávací program pro gymnázia a další. Rámcový vzdělávací program pro školní družiny popř. DDM zařazuje Ekologickou výchovu. Na základě metodických pokynů obsažených ve Strategii státní podpory ekologické výchovy v České republice z roku 1992 a Státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) v České republice z roku 2000 byla environmentální výchova na některých školách, popř. v zájmových útvarech či v družinách dobrovolně realizována již před platností tohoto zákona.
Tento předmět je určen budoucím či stávajícím učitelům. Jeho cílem je poskytnout učitelům teoretický základ pro realiozaci environmentální výchovy v předmětech, resp. v oborech, které vyučují.
Environmentální (resp. ekologická) výchova by mohla být (pokud bude realizována kvalitně) jedním z řešení ekologické krize.
Ekologickou krizi definoval I. Míchal jako situaci, v níž se adaptační schopnosti živého systému přibližují dosažitelným mezím. Homeostatické pole je vlivem stresového faktoru (faktorů) překročeno v takové míře, že se systém ve stadiu rezistence blíží ke stadiu vyčerpání (Míchal, 1994: str. 172).
Stresové faktory mohou být krátkodobé (např. požár, povodeň), nebo dlouhodobé (např. zavlečení nového druhu, hospodářské využívání ekosystému, např. pastva, každoroční hnojení). Působením dlouhodobého stresového faktoru se může vytvořit nový rovnovážný stav, původní ekosystém se změní na ekosystém jiný, stejně hodnotný (např. louky), který navíc působí jako významný prvek diverzifikace.
Činnost člověka je nejvýznamnějším stresovým faktorem současnosti (Míchal, 1994). Dokud bylo lidí na naší planetě méně než dnes, nebylo potřeba vztah k přírodě promýšlet, nebylo třeba hledat způsoby zacházení s odpady, ani nebylo potřeba řešit jiné environmentální problémy. Odpady jedné rodiny žijící v lese dokáže les svými autoregulačními mechanismy vyčistit „sám“. Možná i odpady dvou rodin, možná tří nebo i deseti (podle velikosti, druhového složení lesa a dalších charakteristik). Existují ale meze autoregulačních mechanismů, meze únosnosti lesa, které vyjadřuje ekologický termín nosná kapacitaprostředí.
Nosná kapacita prostředí (resp. ekosystému), někdy také nazývaná mez únosnosti, je definovaná jako maximální možný počet jedinců daného druhu (zde člověka), které může prostředí uživit (Odum, 1977: str. 262).
Pokud je nosná kapacita lesa (nebo jakéhokoli jiného ekosystému) překročena, tedy když v něm žije větší počet jedinců jednoho druhu, než je únosné, ekosystém se dostává do stavu stresu.
Stres ekosystému je definován jako stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahujícím obvyklé rozpětí homeostázy, které je připraven hladce zvládat a na něž je dokonale adaptován (Míchal, 1994: str. s. 170).
Jedním z důvodů častého překroční nosné kapacity je skutečnost, že je velmi obtížné až nemožné ji přesně determinovat (obvykle se to podaří teprve, když je překročena a dojde ke zhroucení ekosystému). Do té doby používáme odhady nosné kapacity prostředí.
Lidé v prostředí, ve kterém se jejcih počet blíží nosné kapacitě, nemohou trvale žít, aniž by své chování významně omezovali. Musí se starat, co se svými tělesnými i hmotnými odpady, musí se domluvit, kde umývat nádobí a kde prát a odkud brát pitnou vodu, musí dohodnout a dodržovat pravidla kácení, vypalování, těžby surovin a lovu. Pokud to neudělají, budou trpět nemocemi (stačí se napít vody kontaminované výkaly), umírat a, nakonec, o svůj domov všichni přijdou (nebude v něm dost pitné vody a potravy). Dohody o chování v životním prostředí byly obvykle zakotveny v zákonech daných společenství a jejich dodržování bylo vymáháno mocensky, popř. ideologicky. Dodržování těchto zákonů umožnilo zdravý život velké komunity. Zákony a příkazy tohoto druhu (například nosit s sebou kolík k zahrabávání exkrementů) nacházíme již v Chammurabiho zákoníku nebo ve Starém zákoně. Na mnoha územích v historii Země domluva o chování k prostředí včas udělána nebyla. Často na nově osídlovaných územích nebo na územích kolonií či okupovaných států (okupanti měli možnost se vrátit či přestěhovat). A původní obyvatelé museli nést následky dlouhodobé devastace. Je třeba si uvědomit, že v dovednosti, jak se vyhnout ekologické katastrofě (udržitelném životě) udělalo lidstvo velký pokrok. Ve všech oblastech, které environmetalisté sledují (voda, odpady, hygiena, zdraví, dostatek potravin, energie, úmrtnost, chudoba atd., včetně ochrany přírody), nalezneme pokrok a vidíme snahu lidstva o zlepšování životních podmínek.
Ještě složitější než odhad nosné kapacity nějakého ekosystému, je odhad nosné kapacity globálního ekosystému. Proto jsou názory na nosnou kapacitu (pro lidský druh) naší planety různé. K. Lorenz vidí v přelidnění „první hřích lidstva“ (Lorenz, 1990). Na něj navazující odborníci upozorňují, že počet lidí na naší planetě se blíží k hranici její nosné kapacity a že (pokud nedojde k radikálním změnám) může brzy dojít ke zhroucení globálního ekosystému. Možnost lidí vystěhovat se z území zdevastovaných do území neosídlených je dnes, bez drastického snížení populace, velmi omezená – Země je plná lidí. Spisovateli science fiction uvažované přesídlení na jiné planety není v dohledné době reálné (Lovelock, 1993, 1994). Stále ovšem existují lidé, kteří ekologické problémy popírají, kteří věří, že každý ekologický problém dokáže lidstvo vyřešit rozvojem technologií. Takový názor prezentuje, v ostrém kontrastu s americkým viceprezidentem Al Gorem i náš současný prezident V. Klaus. Další, například J. Lovelock, se domnívají, že na řešení ekologických problémů je už pozdě, protože nosná kapacita globálního ekosystému byla překročena. J. Lovelock v roce 2008 rozvířil diskusi článkem Ekologická katastrofa je nevyhnutelná, užívejte si života, pokud to ještě jde. V něm tvrdí, že zhroucení globálního zemského ekosystému nastane, i kdyby lidé zásadně změnili své chování, protože nosná kapacita Gaii (Zeměkoule) byla překročena v šedesátých letech 20. století. J. Lovelock odhaduje, že následkem zhroucení globálního ekosystému zahyne 80 % lidské populace (Lovelock, 2008). [1]
Environmentální výchovu do vzdělávacích programů mnoha zemí zařadili lidé, kteří připouští existenci environmentálních problémů, ale kteří zároveň věří, že to „má ještě smysl“, že se „ještě dá něco dělat“. Významně se na osvětě v této oblasti podílela bývalá ministerská předsedkyně Norska G. H. Brundtlandová, která pro OSN připravila zprávu Naše společná budoucnost (Our Common Future), ve které jednak poukazuje na nezbytnost trvale udržitelného rozvoje, jednak na nutnost výchovy k trvale udržitelnému rozvoji.
Environmentální výchova je novou potřebou, potřebou reagovat na vzrůstající počet lidí žijících na jednom místě (a na naší planetě vůbec), a proto je tématem významným nebo dokonce životně důležitým. Teorie environmentální výchovy je ze své podstaty neodlučně propojena s etikou, praxe s mravní (morální) výchovou. Realizace environmentální výchovy je totiž založena na předpokladu altruistického chování většiny populace.
Altruistické chování je definováno jako chování pro jedince nepřínosné nebo dokonce nevýhodné, ale výhodné pro populaci/společenskou jednotku. Altruistické chování není charakteristické jen pro člověka. Vyskytuje se také mezi savci, ptáky i dalšími živočišnými druhy. Příkladem altruistic
Anotace
Hlavní témata
1. Vhled do propojení environmentální výchovy, ekologie a environmentalistiky a role učitele.
2. Ekologie. Základní terminologie. Biotické a abiotické faktory ž.p. Koloběhy látek. Energetická kaskáda a potravní řetězce. Klasifikace ekosystémů. Biomy světa a jejich klimatické podmínky, modelové druhy atd. Dominanty ekosystémů. Klíčové druhy ekosystémů. Ekologická rovnováha. Stres ekosystému. Disturbance. Ekologická sukcese. Klimax. Resilience. Ekologická nika. Konkurence vnitrodruhová a mezidruhová. Strategie rostlin a živočichů. Adaptace na podmínky životního prostředí.
3. a
4. Biomy světa - u každého biomu vždy dominantní druhy ekosystému, ekologické stresy a adaptace na ně, modelové druhy rostlin, živočichů, původní národy, největší problémy životního prostředí daného biomu. Ekoklimatická pravidla.
5. Environmentalistika a ochrana životního prostředí. Antropogenní vlivy, migrace a přenos druhů, klesání biodiverzity. Znečištění vody, vzduchu, půdy. Změny klimatu. Nemoci z životního prostředí. Potřeba trvale udržitelného života (rozvoje). Vládní a nadvládní (EU, OSN) strategie a dokumenty ochrany přírody. Organizace ochrany přírody. Historie ochrany přírody.
6. Environmentální výchova. Legislativní zakotvení. RVP. Doporučené očekávané výstupy. Odcizení od přírody. metody a inspirace, environmentální senzitivita, pobyt v přírodě, zážitková pedagogika. Jak zařazovat EV zařadit do jednotlivých předmětů resp. oborů. Osobnosti EV v ČR i ve světě. Střediska ekologické výchovy a jejich nabídka školám.