Teoretická specifika lingvistiky a literární vědy v německé jazykové oblasti. Aplikovaná lingvistika (různé teoretické přístupy)
Sylabus
1. Jazyk a komunikace: komunikační modely K. Bühlera, R. Jakobsona, F. Schulze von Thuna; konverzační maximy (Grice)
2. Jazyk a jednání: teorie řečových aktů (Austin/Searle); činnostně orientovaná textová lingvistika a stilistika (Fix; Sandig)
3. Textová medialita: psané a mluvené projevy v nových médiích (Koch/Österreicher; Dürrscheid)
4. Sociolingvistické aspekty: intra-, inter a transpersonální komunikace
5. Jazyk a konstituce světa: a) jazyk a ideologie: deontologie (dle F. Hermannse), kognitivní přístupy k metafoře (dle Lakoffa/Johnsona); b) jazyk a politika (Girnth/Klein): presupozice a implikace (Grice), c) aspekt genderu d) tvorba skupin (ze sociologického, politického a dalších úhlů pohledu)
Anotace
Různé směry aplikované lingvistiky mající obzvlášť velký význam od 2. poloviny 20. století jsou zastoupeny také v cizojazyčné filologii prostřednictvím pragmalingvistických (Levinson, Austin, Searle, Grice), sociolingvistických (Labov, Mattheier) a sémiotických bádáních orientovaných na řečové akty (Peirce, Eco). V kombinaci s metodami strukturní lingvistiky se kurz zaměří na jazykové analýzy s ohledem na dobově specifické, situativní a společenské aspekty jednání. V rámci těchto interdisciplinárních zkoumání nelze opomenout další společenskovědní discipliny jako psychologie, filozofie a kulturní a komunikační vědy. Zkoumání relevantních témat je rovněž podmíněno mapováním stavu výzkumu zabývajícího se problematikou identity, společenského uznání i zneuznání a dalších vztahů vyjádřených jazykem jako takovým.
Kurz si klade za cíl umožnit pochopení skutečnosti, že jazyk ve vztahu k mluvčímu slouží jak k zachycení objektivně existujícího světa, tak k jeho konstituování. Jazyk je instrumentem nutným k vytváření kognice a nalezení vlastní identity, je prostředkem socializace, tj. prostředkem umožňujícím zaujímání společenských pozic, vytváření sociálních skupin a s nimi související vyhranění se vůči druhým osobám či skupinám, stejně jako je prostředkem sebereflexe a výrazem osobnostního růstu (Angehrn/Küchenhoff). Tyto jazykové projevy jsou pak přiřazovány k odpovídajícím jazykovým funkcím, které jsou uváděny do kontextu s funkcemi vztahů k druhým lidem, které se vyznačují různými komunikačními strategiemi.