(1) Pedagogická psychologie a její metodologie: výzkum v pedagogické psychologii. Jde o to ukázat konstitutivní vazbu metodologického paradigmatu a metod zkoumání na utváření poznatků. Budou představena dvě základní paradigmata ? explanační a fenomenologicky orientované. Na rozdílu obou paradigmat s využitím popisu parametrů kvantitativních metod (validita, reliabilita, objektivnost ad.) a metod kvalitativních (kredibilita, transferabilita, dependabilita, konfirmabilita) lze demonstrovat odlišnou finalitu, hodnotovou/etickou orientaci i účinnost poznatků pedagogické psychologie. Diskusní otázkou je pak, do jaké míry lze hovořit o odlišných psychologiích pracujících s jiným vymezením psychologického faktu. Vybrané psychologické směry a jejich přínosy pedagogické psychologii (2) Přínosy behaviorismu. Pro pochopení přínosu behaviorismu je nejprve třeba odlišit klasické podmiňování a podmiňování, jak funguje v sociálních interakcích (responzivní podmiňování Staatse). Významnou postavou (a teorií) je konekcionista Thorndike a jeho drill and practice metoda. Její připomenutí mj. umožňuje pochopit, že učení pokusem a omylem není jen ?nižší? metodou učení a také, že vztah memorování a učení řešením problémů je komplexnější, než se obvykle připouští. Podobně významné je Skinnerovo operantní podmiňování, které se nepromítlo jen do programovaného vyučování, ale i do teorií práce s chybou a některých soudobých autoregulačních teorií. A konečně, bude třeba připomenout, že behaviorismus inspiroval též individualizované učení a tzv. mastery learning (Bloom). Ukázat, že behaviorismus není nutné en bloc ideologicky odmítat, protože právě pro pedagogické jednání a práci s učivem přinesl mnoho inspirativního. (3) Konstruktivistický přístup ? Piagetova genetická epistemologie. Neopiagetiáni a sociálně interakční varianty piagetovského konstruktivismu (Doise). Snad nejvlivnější fundamentální teoretická konstrukce, která významným způsobem ovlivnila pojetí psychického (zejména kognitivního) vývoje dítěte, teorii vyučování i oborové didaktiky. Nejprve bude třeba stručně připomenout filozofická východiska Piagetovy teorie (vliv kantismu, pojmu izomorfie). V dalším výkladu bude objasněno, jak se podle Piageta konstruují pojmy/vědomosti. Důraz bude položen na výklad vztahu mezi strukturami jednání (senzomotorických aktů) a operací (myšlení) - předpokládá se znalost základních pojmů. Konečně, v závěrečné části bude položena otázka, zda a jak Piagetův přístup řeší pedagogická témata: výchovu, vyučování a práci s učivem a otázku, zda vyučování může přispět k psychickému vývoji dítěte a v čem. Uvedenému tématu je nutné věnovat více přednášek. (4) Kognitivismus, vyučování a učení. Témata, která otevřel a řešil (většinou experimentálně) kognitivismus, se znovu objevují v současném reformistickém pedagogickém diskurzu ve spojitosti s tzv. kurikulární reformou (rámcové programy, cílové a transversální kompetence atd.). Je však potřeba odlišit různé fáze a podoby vlivu kognitivismu (zejména anglosaského) v pedagogické oblasti: od komputačního (ovlivněného informatikou či kybernetikou) ? s připomenutím významných autorů: Gagné, Anderson (vztah pracovní a dlouhodobé paměti), Atkinson (kombinace smyslových modalit a paměti). Pak je možné přejít ke komplexnějším kognitivistickým koncepcím (Ausubel) zkoumajícím učení na základě reprezentací/poznatků. Na vztahu procesů proceduralizace (či modularizace) a učení řešením problémů lze demonstrovat možnosti formování/vyučování dovedností myslet (Feuerstein, de Bono; Hayes, Lippman). Na závěr se otevře aktuální téma strategií učení. (5) Psychoanalýza, humanistická psychologie a edukace. Téma patří do pedagogické psychologie tím, že nabízí alternativní paradigma ? pohled na edukaci a vývoj osobnosti jako proces kulturního zvládání animality/pudovosti. Pomocí známého pojmového aparátu Freudovy teorie bude položena otázka, zda je psychoanalytická pedagogika možná. Freudovo stanovisko ohledně výchovy je dvojznačné. Aspoň krátce budou zmíněni první psychoanalytičtí pedagogové (Pfister, Zulliger, a hlavně Adler, který je příkladem výchovného optimismu kontrastujícího s Freudovým skepticismem); podobně i některé myšlenky Neilla z jeho Summerhillského experimentu. V uvedeném rejstříku úvah je třeba ukázat místo non-direktivního přístupu Rogersova s důrazem na pojem facilitátora v učení. Konečně, Eriksonova teorie - nejen psychosociálního vývoje s pojmem krize, ale zejména vývojových úkolů ve vztahu ke škole a k výchově ? by měla pomoci ukázat afektivní náboj pedagogického vztahu. (6) Kulturní psychologie a edukace I. Kultura, výchova a psychický vývoj. Základní východiska, pojmový aparát i teoretická schémata kulturní psychologie se zrodila při hledání odpovědi na otázku po vztahu psychického vývoje a osvojování kulturních nástrojů . Klíčovými autory jsou Vygotskij (role kulturního artefaktu, mediace a přeměny instrumentálního aktu v symbolický), Wallon (neoténie, expresivita, ?genetická sociálnost?) a Meyerson (psychologické funkce jako ?díla?, zejména v Brunerově interpretaci institucí a institutů, jako je např. ?povinná školní docházka?). Pro edukaci významné pojmy vztahu učení a vývoje a zóny nejbližšího vývoje budou zvýrazněny. (7) Kulturní psychologie a edukace II. Kultura, vzdělávání, učení a sociální kontext. Michael Cole (ve svých výzkumech nebo těch, které zpracoval se S. Scribnerovou) ukázal na vliv formálního vzdělávání (schooling) na psychický vývoj. Zejména zdůraznil sociální interakce v konkrétním kulturním kontextu . Na význam druhých, speciálně na kooperace, navazují pojetí školy jako společenství učících se (Brown a Campione) nebo Perkinsův ?person plus?. Na myšlenku materiální i sociální ?distribuovanosti? či situovanosti poznání či myšlení navazují zase takové teorie učení jako Laveové ?učňovství? (apprenticeship) nebo Rogoffové ?periferní participace?. (8) Učení ve škole ? specifičnost školního učení. Exkurz do teorií učení ve škole je završením předešlých výkladů o vztahu kultury, poznávání a učení. Přístupy situovaného či distribuovaného učení budou porovnány s Vygotského klasickým srovnáním (učení mateřského a cizího jazyka, ústní a písemné řeči, spontánních vs. vědeckých pojmů) a dále s oporou o Olsonovo rozlišení textu a kon-textu bude zdůrazněn význam školního učení: práce na formalizacích v myšlení, ?intelektualizace? psychických funkcí a vývojový efekt učení. (9) Sociokulturní background jako součást ?dispozic?. Již od začátku
60.let se objevují sociologické práce, které upozorňují na korelaci mezi sociálním (rodinným) původem a školní úspěšností žáka. Kohnova studie (Anglie) ukázala na souvislost mezi tzv. rodinnou normativitou a školní úspěšností dětí. To vedlo k dalším výzkumům, které jednak specifikovaly jednotlivé skupiny předpokladů školní úspěšnosti (kulturní dovednosti jako faktuální informovanost, exprese, instrumentalita), jednak prohlubovaly poznání psychologických předpokladů (řečový kód; interakční schémata; hodnotová orientace poznávacích aktivit). Tak se socio-kulturní přístup stal respektovaným kritériem pedagogických zásahů a programů. (10) Teorie sociokulturního handicapu a jejich kritika. Jednotlivé teorie pojímají kulturní, tj. sociální a psychologické předpoklady žáka buď jako nedostatek jediných normativních/žádoucích dispozic (u neúspěšných jde o ?deprivaci?) ? B. Bernstein, P. nebo etnometodologie). Nebo školní neúspěch vzniká jako výsledek selhání instituce školy samotné (jako neadaptovanost jejího prostředí, časoprostorového uspořádání, metod výuky, jazyka atd. na žáky určitého kulturního prostředí). (11) Rodina a škola : psychologické teorie, angažovanost rodičů ve školní socializaci dětí, přímá komunikace učitel-rodič. Pedagogické přístupy posledních dvou desetiletí zdůrazňují partnerství a nutnou aktivitu, resp. intervenci rodičů do školy. Cílem přednášky bude předložit vybrané psychologické teorie (Lautrey, Reiss, Montandonová) i empirické výzkumy (Kellerhals a Montandonová; Rabušicová a kol.; Viktorová - Štech), které ukáží na rozmanité funkce a podoby komunikace rodičů s učiteli. Ukáží, jak škola plní důležitou roli v rozvoji a fungování rodiny, nejen žáka. (12) Užití pedagogické psychologie ? poradenská a školní psychologie. Pedagogická psychologie jako především akademická disciplína nachází své inspirace i aplikační pole v poradenské, školní nebo tzv. dětské psychologii. Na závěr kurzu je účelné naznačit svébytná ?pokračování? pedagogické psychologie na několika příkladech (např. domain-specific přístup v teorii učení a práce s učením se žáky i učiteli v profesi školního psychologa). ZAČLENĚNÍ KURZU Kurz je jádrem edukativního modulu ve studijním programu. Navazuje na bakalářský kurz pedagogická psychologie I. Je ovšem pojat odlišně: nejde v něm o maximální přehled o tématech, ale o pochopení různých (základn
The aim of the course is to present the theoretical approaches of pedagogical psychology to education (behaviorism, cognitivism, psychoanalysis, humanistic psychology, cultural psychology) and to deepen both theoretical sensitivity in the field of educational psychology and comparative critical work with texts.