Vybrané problémy z urbánní antropologie

Sylabus

* Úvod do urbánní antropologie

* I. Společenská východiska a hlavní vývojové tendence české urbánní etnografie před rokem 1989 (doc. PhDr. Blanka SOUKUPOVÁ, CSc.)

Vstupní přednáška kurzu je věnována počátkům české urbánní antropologie, jež lze klást již do období přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. Metodologický rámec tehdejšího výzkumu vytvořil marxismus, který viděl v lidech tvůrce dějin, ovšem tvůrce, kteří jsou závislí na aktuálních společenskopolitických podmínkách a na dědictví tradice. První fáze výzkumu města byla proto spjata především s předefinováním pojmu lid, nejdůležitějšího termínu tehdejší etnografie a folkloristiky, a se změnou pohledu českých etnografů na město. Od vzniku etnografie jako vědy měl výraz lid výrazně pozitivní konotaci a byl konstruován z vesnických rolnických vrstev. To platilo ovšem pro evropský národopis 19. a první čtvrtiny 20. století jako vědy o národních specifikách obecně. V proudech modernizace se však tyto osobitosti vytrácely. Přednáška sleduje příčiny, proč byl pojem lid v dalších obdobích rozšiřován a jak nový obsah značně vágního termínu souvisel s dobovými pohledy na město. Objektem výzkumu se nestálý prostor města mohl stát až po druhé světové válce. Tehdejší etnografie byla prohlášena nejen za vědu o lidu, ale i za vědu, která má pomoci vytvořit novou kulturu se socialistickým obsahem. Ideologizace oboru byla již zcela otevřená. E. F. Burian rozšířil v roce 1949 kategorii lid o dělníka, horníka, o lidi žijící na městské periferie a pracující v továrně. Zájem etnografů se nově obrátil k dělníkům jako k domněle nepokrokovější skupině národa a k jádru urbanizovaného prostoru. Hlavní město Praha, podobně jako hlavní město Slovenska Bratislava, vzorovým dělnickým městem nebyla. Zájem českých etnografů, jednoznačně politizovaný, se proto v Čechách stočil na Žďársko, na Kladensko a na Moravě na Rosicko-Oslavansko. Výběr hornických a hutnických oblastí odpovídal tomu, že v prvních letech po komunistickém převratu bylo hospodářství podřízeno koncepci železa a oceli. Vlastní tematizace Kladenska a zvolené metody výzkumu však odpovídaly dosavadnímu výzkumu vesnice. V oboru narůstal vliv sociologie. V průběhu sedmdesátých a na počátku osmdesátých let byla zpracována Praha (monografie Stará dělnická Praha). I v tomto případě byla ovšem výsledkem marxistická monografie životního stylu jedné skupiny města - dělnictva v období rakouského státu, Rakouska-Uherska a první republiky. Výzkum prokázal, že lze město rozložit na určité ostrůvky, do nichž mohou etnografové proniknout. Dále bylo realizováno především bádání o slavnostech, obecně o událostech ve městě, rovněž o etnograficky tradičním a mimořádně vděčném tématu. Výzkum se přelil i do příměstských oblastí Prahy.

* II. Současné trendy české urbánní antropologie (doc. PhDr. Blanka SOUKUPOVÁ, CSc.)

Novou fázi etnologie (antropologie) města odstartovala tzv. sametová revoluce. Ani v této chvíli se ovšem město nestalo předmětem studia jako celek. V první fázi převažovaly výzkumy, které můžeme podle švédského urbánního antropologa Ulfa Hannerze označit jako výzkumy v městském prostředí. Až ve 21. století se - po fázi studií interakcí ve městě - začaly prosazovat výzkumy, jejichž předmětem bylo město a urbánní kultura jako celek. V prvních letech po tzv. sametové revoluci se zdály politicky i odborně nejvíce korektní výzkumy multietnicity a multikulturnosti, respektive široké škály vzájemných vztahů mezi Čechy, Němci a Židy. Právě tyto fenomény (tzv. etnokulturní procesy) totiž údajně charakterizovaly středoevropské město před druhou světovou válkou nejvýrazněji. Údajná osobitost urbánního prostředí českých zemí: etnická rozmanitost byla sledována na indikátorech slavností, svátků, spolků, rodiny, sousedství, dětského folkloru. Výzkumy brněnských urbánních etnografů se - vzhledem k charakteru Brna a Brněnska - soustředily k analýze významu tradiční venkovské a městské lidové kultury. Velkou pozornost poutala i identita národnostních menšin ve městě, včetně adaptačních a integračních procesů pracovních jinoetnických migrací. Některé práce byly věnovány vývoji městských center, která se v postkomunistických státech revitalizovala, a vývoji městských institucí. Město bylo primárně pojímáno jako určitý typ sociálních a etnických vazeb, jako svět kontinuitních společenských vztahů, jako katalyzátor intelektuálního a společenského pohybu, jako prostor spolupráce, dialogu i konfliktu, jako místo vytváření kolektivních identit. Urbánnímu kontextu českého města byla přičtena schopnost tlumit mezietnická napětí. Jistým handicapem bylo soustředění badatelů na město moderní a postmoderní. Pozornost badatelů se nejprve soustředila pouze k metropolím (Praha, Brno), později se však přenesla i k malým městům. Časově obsáhl výzkum 19., 20. i 21. století. Centrálními kategoriemi analýzy měst bylo kulturní prolínání, spolupráce, tolerance a pluralismus, netolerance a totalitarismus, diferenciace, názorový extremismus vznikající ve městě (antisemitismus, neofašismus), konflikt, později diverzita. Privilegovaným předmětem studia se staly dříve opomíjené (marginalizované) skupiny. V posledních letech se prosadil i výzkum paměti města a míst paměti, jak ho uvedl francouzský badatel Pierre Nora, sacrum et profanum, mýtů svázaných s městem a image města. Současná urbánní antropologie, přešla k pokusům vysvětlit město jako celek: prostřednictvím jeho vztahu k paměti, jeho obrazů, image, mýtů, jako kolektivní abstrakci. Stala se diskursivní antropologií.

* III. Společenská východiska, hlavní vývojové tendence a trendy slovenské urbánní antropologie (PhDr. Peter SALNER, DrSc.)

Počátky urbánní antropologie města v českých zemích byly neoddělitelné od počátků slovenské antropologie. Odlišné vývojové trendy subdisciplíny se začaly projevovat až po roce 1989. Současný slovenský výzkum je soustředěný zvláště na meziválečnou Bratislavu a na Bratislavu židovskou. Slovenský výzkum zdůraznil ovšem i význam českých přistěhovalců do slovenského hlavního města po roce 1918, jejich zásah do tradiční hierarchie tamější urbánní společnosti. Vedle multietnicity a multikulturality slovenských měst je sledována také někdejší elita města a důležité významné sociální skupiny (živnostníci). K významným polistopadovým společným česko-slovenským dílům patřil sborník Stabilität und Wandel in der Gro3stadt (Bratislava 1995) a Etnicita a město (Bratislava 2001).

* IV. Společenská východiska, hlavní vývojové tendence a trendy polské urbánní antropologie (prof. dr. hab. Róża Godula WĘCLAWOWICZ)

Přednáška krakovské profesorky, jedné z profilujících osobností současné polské urbánní antropologie, se soustředí k proměnám objektu zájmu urbánní antropologie a její předchůdkyně - etnografie města - v Polsku, k analýze stěžejních trendů výzkumu v hlavních současných centrech polské urbánní antropologie (univerzita v Lodži, univerzita a akademie věd v Krakově, univerzita ve Varšavě, Polskie towarzystwo etnologii miasta, časopis Journal of Urban Ethnology) a k možnostem česko-polské spolupráce při výzkumu středoevropského města.

* V. Hlavní trendy světové urbánní historie (prof. PhDr. Luďa KLUSÁKOVÁ, CSc.)

Zapojení oboru urbánní historie do mezinárodních badatelských struktur představuje historička Luďa Klusáková z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (Seminář obecných a komparativních dějin v Praze). Těžištěm jejího zájmu bude urbánní problematika v programu CLIOHRES a profil časopisu italské společnosti pro urbánní dějiny Citta e storia.

* VI. Význam měst pro formování národních hnutí a novodobých národů (prof. PhDr. Miroslav HROCH, CSc.)

Když v září 1891, při založení Českého lidu, Sborníku věnovaného studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku, ústředního etnografického časopisu, redaktoři Lubor Niederle (1865-1944), docent antropologie, a Čeněk Zíbrt (1864-1932), docent kulturní historie, volali „Poznejme český lid, pokud ještě čas!“, měli na mysli studium tradiční vesnice. Význam urgentní etnografie Českého lidu se tak odvíjel od toho, že to měl být právě lid, který reprezentoval celý národ. Také Národopisná výstava českoslovanská v Praze roku 1895 soustředila hlavní pozornost k tzv. lidu vesnickému. Úzus etnografů, že lid žije a tvoří na vesnici, přitom vycházel z názoru Josefa Jungmanna, tvůrce spisovné češtiny, že se rolnictvo - nejpočetnější stav českého etnika, stav hovoří česky - stalo základem moderního českého národa. Jungmann a jeho následovníci ovšem do rolnictva projektovali své představy vzorového jádra. Lid byl ideální projekcí, perspektivou, která samozřejmě neodpovídala skutečnému stavu. Paralelně Jungmann uvedl do českého myšlení jeden z nejvlivnějších českých mýtů: mýtus české chudé vesnické chaloupky, z níž údajně vyšli první čeští vlastenci. Tato chaloupka údajně pakovaně zachránila český národ. Mýtus přežil desetiletí a přežil i výsledky vědeckého výzkumu českých historiků, kteří na přelomu padesátých a šedesátých let představili skutečnou kolébku prvních českých agitá

Anotace

Kurz vychází z teze francouzské antropologie, která pokládá město za jeden ze tří hlavních problémů (světů) současné antropologie. Město znamená světy vytvářené lidmi, kteří jsou ovšem zpětně formováni městem.

V popředí zájmu kurzu stojí Praha jako hlavní město českých zemí (Československa). Pražský materiál je však komparován s materiálem vybraných českých a středoevropských měst.

Kurz je věnován identitě města a zvláštnostem městských životních stylů, kontinuitám a diskontinuitám městských prostorů.