Anotace
Martinu Heideggerovi lze filosoficky vytýkat ledasco, ale speciálně ve fenomenologii mu lze snad nejdůvodněji vytýkat absenci pojednání těla a tělesnosti. Tradičně je tato výtka přičítána zejména Jean-Paul Sartrovi, a dokonce samotný Heidegger zmiňuje během rozhovoru se švýcarským psychoanalytikem Medardem Bossem, který je zařazený do souboru tzv.
Zollikonských seminářů, které společně vedli mezi léty 1959-1969, že mu Sartre předhazuje, že „tělo pojednal špatně“. Heidegger se nikdy nepustil do popisu fenoménu těla, neboť tělo nelze nežli popisovat, protože nedokončil svou analýzu bytí ve světě a nikdy se k ní již nevrátil.
Jak se tedy sám mohl zabývat posléze v Zollikonských seminářích fenoménem těla relevantně, tzn. se zaměřením na „samotnou záležitost“ viděnou od bytí ve světě? Neprotiřečí si? Anebo jaký status a relevanci tedy mají potom jeho výklady fenoménu tělesnosti v Zollikonských seminářích, když je provádí zjevně bez „dostatečného vypracování základních rysů existenciálního bytí ve světě“? Ovšem ještě předtím, než Heidegger začal provádět spolu s Bossem Zollikonské semináře, které byly určené nefilosofům z řad klinických psychologů, psychiatrů a mediků, nad kterými měl tedy trvalou převahu co do kompetence a znalosti, se Heidegger přeci jenom nadvakrát pustil do výkladu, ba možná „vysvětlování“ pojmu tělo, a to v kontextu svých interpretací Nietzscheho převážně posthumního díla, zejména zápisů obsažených ve svévolně vytvořeném souboru nazvaném Vůle k moci: Pokus přehodnocení všech hodnot. Zde lze však mít oprávněné pochybnosti, zda se jedná opravdu o Heideggerův náhled na pojetí těla, nebo zda pouze podává svůj výklad Nietzschova domnělého pojetí těla a tělesnosti.
Heidegger provedl svůj výklad Nietzschovy myšlenky vůle k moci v ohledu umění (přednáška ze zimního semestru 1936/37) a poznání (přednáška z letního semestru 1939). V obou přednáškách se výkladově letmo dotkne pojmu tělo.