Sylabus
22. 2. úvodní přednáška - modernita a její kritika 29. 2. písmo, alfabetizace, literalita, vzdělávání 7. 3. pošta, noviny a spole čnost komunikace 14. 3. pomáhat a chránit: počátky policie a veřejné správy 21. 3. jména, data, adresy: cenné údaje statistiky 4. 4. komu patří děti, komu patří tělo: medicína a zdravotní politika 11. 4. víry, církve a veřejný prostor 18. 4. zkrocení zlého divocha: evropská civilizace jinakosti 25. 4. zločin a trest, náprava a dohled 2. 5. zrod romatického individua 9. 5. stát: Leviathan nebo pojišťovna štěstí? 16. 5. klauzurní esej
Anotace
Kritika modernity, formulovaná po 2. světové válce v Adornově a Horkheimerově "Dialektice osvícenství" a prakticky rozvíjená v aktivistických hnutích od 60. let 20. století, se dnes stala, zdá se, mainstreamem. Zaznívá z různých pozic, od konzervativní přes feministickou a postkoloniální až po ekologickou a anarcho-komunalistickou. Odmítnutí transcendentních autorit ruku v ruce s medicínským pokrokem a byrokratickým odsobněním mělo vyústit až ve znevážení lidského života. Ve jménu společenského zájmu potlačuje stát svobodu jednotlivce nakládat s vlastním tělem a životem, nařizuje mu očkování nebo to, jak se může jmenovat, či co se musí naučit, a stále více kontroluje jeho pohyb. Údajná západní racionalita a sekularita stejně jako společenské a hodnotové kánony jsou jen nástroje moci nad jinými, neevropskými kulturami a náboženstvími. Technologický pokrok a vidina neustálého růstu přivedly na pokraj ekologické katastrofy nejen země, z nichž Západ za nerovných podmínek čerpá své zdroje, ale i Evropu samotnou.
Tato kritika je ale mnohdy v rozporu s tím, jak se evropské společnosti spravují a jak se vnímá drtivá většina jejich příslušníků. Na rovině sebepojímání a sociálních praxí jsme my, Evropané, stále ještě modernisté - našimi daněmi platíme a užíváme veřejné školství, zdravotnictví a sociální systém, na cesty za hranice se nevydáváme bez požadovaných (biometrických) dokumentů, sledujeme tytéž zprávy a věříme ve svrchovanost individua, jeho právo na seberealizaci a univerzalitu lidských práv.
Spíše než na ideje, které měly zakládat evropskou modernu, se přednáška zaměří právě na sociální praxe a na administrativní, ale i osobní techniky (foucaltovské "techniques de soi"), kterými se společnosti moderní odlišují od předmoderních. Hovořit budeme například o komunikačním propojování a vytváření nových společenství v souvislosti s knihtiskem a novinami, o měnícím se postavení náboženství ve veřejné sféře, o romantické představě štěstí, zdraví a sociálního vzestupu a institucích k jejich pojištění, o snu o nekonečné kultivovatelnosti člověka stejně jako o způsobech, jimiž stát dělal ze svých obyvatel občany a přisuzoval jim identitu (např. právě v podobě pasů).