Methoden der qualitativen Forschung, der Oralgeschichte und der Führung von Experteninterview II.

Sylabus

* Povinná literatura:

FLICK, Uwe. An Introduction to Qualitative Research. London: Sage, 2009. 528 s. ISBN 978-1- 44-624131-8.

NIETHAMMER, Lutz. Ego-Histoire? Und andere Erinnerungs-Versuche. Wien: Böhlau Verlag Wien, 2002. 304 s. ISBN 3-205-77085-4.

PIERRE, Nora (ed.). Essais d’ego-histoire. Paris: Gallimard, 1987. 369 s. ISBN 2-07-071172-2. RITCHIE, Donald A. (ed.). The Oxford handbook of oral history. Oxford: Oxford University Press, 2011. xvii, 542 s. ISBN 978-0-19-533955-0.

VANĚK, Miroslav. Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2004. 175 s. Hlasy minulosti; sv. 1. ISBN 80-7285-045-8.

* Doporučená literatura:

BOGNER, Alexander (ed.). Das Experteninterview. Theorie, Methode, Anwendung. Opladen: Verlag für Sozialwissenschaften, 2001. 278 s. ISBN 978-3-53-114447-4.

HOHLS, Rüdiger - JARAUSCH, Konrad (eds.). Versäumte Fragen. Deutsche Historiker im Schatten des Nationalsozislismus. München: Deutsche Verlags-Anstalt, 2000. 528 s. ISBN 978-3- 42-105341-1.

MEUSER, Michael - NAGEL, Ulrike. Das Experteninterview - konzeptionelle Grundlagen und methodische Analyse. In Methoden der vergleichenden Politik- und Sozialwissenschaft. Neue Entwicklungen und Anwendungen. Pickel, Susanne et al. Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften, 2009. 551 s. Lehrbuch, s. 465-480. ISBN 978-3-531-16194-5.

PASSERINI, Luisa - GEPPERT, Alexander T. Historians in Flux: The Concept, Task and Challenge of Ego-histoire. Historein, 2001, vol. 3, s. 7-18. ISSN 2241-2816.

POPKIN Jeremy D. History, Historians, and Autobiography. Chicago: University of Chicago Press, 2005. 339 s. ISBN 0-2266-7543-2.

Ritchie, Donald A. Doing oral history. Third edition. New York, NY: Oxford University Press, 2015.

Anotace

Úkolem předmětu je seznámit studenty s metodami kvalitativních analýz a postupy orálních dějin včetně expertních interview. Orální historie zažila svůj vzestup v 80. letech a jisté vyvrcholení celosvětového zájmu na samém konci 20. století.

Dnes je soubor „vyprávěných pramenů“ integrální součástí pramenné báze zkoumání soudobých a přítomnostních dějin, resp. v podobě zpracování zápisů starších narativních relací jde o obor směřující daleko hlouběji do minulosti. Jeho klíčovou a neopomenutelnou komponentou je komplexní kritika pramene, jeho zápisu i způsobu získání narace.

Rychlé celosvětové rozšíření této výzkumné vlny historiografického zájmu s písemnými a hmotnými prameny nezprostředkovatelné relace akcentovalo výzkum specifických tematických oblastí, zaměřilo se na problémy s akcenty nových kulturních dějin, historické antropologie, každodennosti, genderu a některých oblastí sociálních dějin. Zkušenosti s výzkumy přitom ukázaly celou řadu úskalí „vyprávění“ dějin (od ego-historie přes klasické řízené rozhovory, volně motivovaná interview až po expertní interview). „Návody“ by tak v kurzu měly být doplněny „varováními“ a seminárními analýzami reálně provedených výzkumů.