Teorie vyprávění

Anotace

1. Naratologie – uvedení do problematiky, její tři zdroje – ruský formalismus, český strukturalismus a francouzská naratologie.

2. Tomaševského Tématika – komplexní pojetí narativu, které prefiguruje literárně teoretické pole francouzské naratologie (Barthes, Todorov, Bremond).

3. Proppova morfologie pohádky jako fundament klasické naratologie. Východiska, hypotézy, kritika.

4. Bremond – Logika narativních možností – snaha o zobecnění Proppovy morfologie, důraz na logiku dějových sledů, centrálními jsou tři ekonomické metafory – beneficient, dlužník, věřitel.

5. Další rozvíjení Proppa: Greimas – aktančí typologie.

6. Roland Barthes – Úvod do strukturální analýzy vyprávění – východiska, inspirace a sporné momenty hypotézy.

7. Tzvetan Todorov – definice poetiky, analýza Nebezpečných známostí, kritika přeceňování roviny příběhu.

8. Todorov – typologie detektivního vyprávění, formalistická východiska, problematičnost typologie, vlastní interpretační návrh.

9. Genette – Hranice vyprávění, diegesis a mimésis, problematizace klasického rozlišení.

10. Návrat k východiskům českého strukturalismu – důraz na fundamentální rovinu stylu (tu klasická naratologie ignoruje). Mukařovského analýzy Čapka, Vančury a Máchovy tématiky.

11. Teorie fikčních světů jako víceznačné propojení prvků klasické naratologie s východisky českého strukturalismu.

12. Revize odmítání mimetismu v teorii fikčních světů, vypracování modelu napodobování literatury, nikoli napodobování života v literatuře. Poukaz k fundamentální roli čtenáře, který uvádí literární modely do života.