V roce 1929 byla v newyorském časopise Alhambra reprodukována fotografie Federica Garcíi Lorcy, jak v roce 1925 nebo 1927 hraje mrtvého na pláži v Cadaqués. Podle Salvadora Dalího Lorca často inscenoval svoji „smrt“, aby se zbavil strachu z umírání a smrti. V dubnu 1930 spáchal sebevraždu Vladimir Majakovskij a o pět let později, v roce 1935, pětatřicetiletý autor románů a člen Bretonovy skupiny René Crevel, jehož smrt vyvolala mezi surrealisty velké diskuse. V době politických diktatur s jejich letálními ideologiemi získal romantický topos „smrti básníka“ politickou dimenzi. Akcionismus a k hypotetické budoucnosti obrácený projektantismus avantgardních hnutí sugerují představu dynamiky, konstrukce a tvoření ve znamení života. Ale již představa vývoje (umění) v napětí mezi polaritami začátku a konce, apokalyptika očistné smrti „monde ancien“ v italském i ruském futurismu, fascinace smrtí v expresionismu, komplementární vztah erotu a thanatu v surrealismu, vede k otázce, jakou pozici zaujímá smrt v avantgardních hnutích a jejích poetikách. Jestliže je pro katastrofické myšlení futurismu – v Itálii i Rusku – příznačná symbióza, ale také konfrontace, apokalypsy a utopie, nejmodernější techniky a destrukce (oblíbený motiv zkázonosné jízdy autem u Marinettiho), anarchie a přímo inženýrského plánování, směřuje futuristicko-konstruktivistická avantgarda 20. let k utopizaci smrti – i umění – ve smyslu jejího „překonání“ a „likvidace“. „Soumrak lidstva“, kritika světa z perspektivy absolutní negativity a jeho apokalypticko-vizionářské zhroucení, kulminující ve světové válce, je jedním z konstitutivních rysů expresionismu, který čerpá silné podněty také z obraznosti německé barokní poezie. Radikálním otřesením obrazu člověka získává poetika konce a smrti u autorů jako G. Benn, G. Heym, E. Stadler, G. Trakl ad., až křiklavě makabrózní rysy na hranici karikatury a bizarní grotesknosti. Ovšem také v poetismu, který chtěl dávat „recept na životní štěstí“ a sám sebe chápal jako korunu života, existuje smrt, třebaže v latentní a ludistické podobě, jako by pocit štěstí, který chtěl poetismus zprostředkovávat, měl existovat i ve smrti. Pro surrealismus je smrt „utopickým projektem“ ve smyslu romantické myšlenky totalizace protikladů a rozplynutí „člověka minulosti“ v novém „kolektivním mýtu“, kdy „život a smrt, reálné a imaginární, minulé a budoucí, sdělitelné a nesdělitelné, nahoře a dole“ (Druhý manifest surrealismu) nebude už pociťováno jako rozpor. Zároveň je však i surrealismu blízké militantně-agresivní gesto „absolutní revolty“ a iracionální „akce“ proti společnosti. Spojení erotu a thanatu, aktualizované surrealisty, je jednou z hlavních myšlenek teorie erotismu Georgese Bataille. Právě erotika a v ní podle Bataille trvale přítomná smrt, reprezentují jednu z klíčových kategorií jeho myšlení, kategorii transgrese.